Jsou básně se smutnějším nádechem čtivější než básně, které jsou radostné?

Já to nevím, protože na veršovanou poezii moc nejsem. Jediná knížečka poezie, kterou jsem kdy přečetl celou (už jako student) byla Umění milovati od Publia Ovidia Naso. Ta mně velice zaujala, protože mi připadala a dodnes připadá tak neuvěřitelně pravdivá… Bylo tam všechno: radost, smutek, poučení.

Myslím, že je to celkem jedno. Mám zkušenost, že nejčtenější jsou ty nejznámější. Třeba radostná Nerudova Romance o Karlu IV. Alespoň čtená ušima. Mnohem méně čtená je jeho radostná Romance štědrovečerní, i když je podle mě krásnější. Ještě méně čtená je radostná poezie Jaroslava Seiferta, protože je spojován s Nobelovou cenou a ne s nezbedným veršováním. Ale vůbec nejčtenější je smutný Máchův Máj – dokonce 1. května si ho přečte několik tisíc lidí. Vím to. Všechny tyhle básně jsem namluvil a vystavil na Youtube.
https://youtu­.be/TIiAIyjAO3U

Nemusí to být vždy obsah, co nás zaujme. Někdy je to forma. Například některé básně z Kytice umím dodnes zpaměti, ale například Za trochu lásky, nebo Sloky lásky od Ščipačeva a jiné bych nedokázal memorovat, i když jsem obojí četl asi stejněkrát. Nepočítám li zhudebněná díla Kainara a jiná, tak jsem už více než 20 let žádné básně nečetl. A pokud by mne něco zaujalo, tak si to přečtu.

Podle mé bývalé spolužačky z OA ano. Ta se o básně dlouhodobě zajímá a umí skládat kvalitní básně.

Divím se, že to expert na nabídku a poptávku neví