Jsem vážně tak divná?

Nikdy jsem si nerozuměla s mými vrstevníky. Bydlím na vsi, moc dětí tu není, buď jsou tu ti úplně malí (batolata až do 5. třídy), se kterými témata asi nenajdu, nebo v mém věku (je mi 14) – kteří chodí skoro denně do hospody, do noci se flákají venku atd. asi je to divné, ale já taková být nechci. A pak jsou tu ti „velcí“ 16 a více, kteří jsou jen spolu a ostatní neberou. Problém je tedy v tom, že tu nemám moc přátel a skoro nechodím ven, a můj nejlepší kamarád je můj kocour Pan Sam. Mám už ho dlouho, a vždycky jsem ho měla radši než ostatní děti. Prostě si s ním tak povídám, mám ho celé dny doma a hraju si s ním. Ve škole nemám problém se s kýmkoliv bavit, ale jelikož dojíždím, tady nikoho nemám. Mamka ze mě trošku šílí a bojí se o mě, jestli nejsem „divná“.
Doplňuji:
Možná, se to změní, až půjdu na střední, doufám. Občas si vážně přijdu jako blázen, když mluvím na kočku :) ale mamku to děsně deptá, ale bude to holt muset ještě pár měsíců vydržet. Jinak, děkuji.