Je to pouze má zkušenost nebo je takový každý holčičí skaut, když vám je kolem třinácti?

Takové „zkušenosti“, se netýkají jen skautů.
Ty jsme měli téměř všichni v e škoe, v pionýru, v sourozeneckém vztahu, kamarádském nebo doma.
Co je pro jednoho problém, se jinému jako problém nejeví. Pak dojde k jistému „nezájmu o téma“ nebo k nepochopení.
Svěřovat se někom (záleží na tom s čím“, může být ošidné. Vždy to může být sděleno dál (vykecáno), použito i zneužito.
Každý je jinak citlivý (přecitlivělý), jinak psychicky vyspělý, jinak psychicky odolný.
Nejspolehlivější bývá rodiny /matka i sourozenci).
Záleží na “problému“, který ty můžeš mít, cítit, a pro druhého to problém není. Pro tebe samotnou, to s odstupem času problém být nemusí (dospělý mu nemusí rozumět, vrstevník taé ne).
Celé roky si dívky psali do deníčku. 😉
S psychologického hlediska, to mělo svůj účel.
Člověk se vypsal (vykecal(, svěřil a ulevilo se mu.
Je podivné, že si sice postěžuješ/pos­teskneš, jak někdo tvůj „problém“ zlehčil, nevnímal, nerozuměl mu, nebo nechtěl slyšet … (!?).
O jediném ses nezmínila, vyhnula ses všemu.
Pokud ti něco není jasné, něco momentálně trápí,
nerozumíš něčemu, máš obavu, tak první osoby, na které by ses mohla obrátit, jsou rodiče.
Litovat se, uzavírat se do sebe, mít pocity křivdy (nikdo ti nerozumí) – ano to je typické pro pubertu, hormonální změny a pozvolný přechod k dospělosti.
Č LOVĚK SE PAK, PO ČASE I SÁM SOBĚ TASMĚJE. Co to řešil za „blbiny“ (i tak t může být).
Nemají všichni „štěstí na dobro kamarádku/kama­rády“. Ono je dobré komunikovat, bavit se nejen s jednou osobou, ale s širším okruhem (spolupráce ve škole, sportu apod.). Není třeba každému uchu „troubit“ vše, co si myslím, cítím.
Neříkám, že něco přeháníš a děláš z toho vědu. Ale ono to tak u nýt může…. nebo se to může jevit tomu, komu se svěřuješ.
Každý kolektiv /třída, skaut, zaměstnání), nemusí být kohezní. Někdy je to tak, že neumí/nechtějí držet při sobě. Kope každý za sebe, neumí spolupracovat.
Kdo je trochu „jiný“, tem se někdy úplně „neodpouští, nechápe, nerozumí. A kolektiv to někdy neumí přijímat.
Nebo ten, kdo je „vede, je uznáván“ a ti ostatní, jen nějaký čas papouškují. Ona se někdy, někde, nějaká, podobně „naložená duše“ najde.

Lidé (dospěláci( někdy nechtějí poslouchat stesky druhých . Mají svých starostí dost. Někteří nechtějí slyšet ani to, že je někdo spokojený a má radost.
Jednoho to potěší a je přející a s dalším může cloumat vztek nebo závist. To tak v životě chodí.
Máš nové auto? Jeden ti řekne, že je to prima, dobře, užij si ho, to ti přeji. Jiný. Řekne a i to tak cítí. Jiný si řekne, kde na to vzali, nebo to se jim to kupuje, když hodně vydělávají, nebo dostali peníze od rodičů atd. Podobně je to s novými botami, tričkem.
Napsala jsem toho dost, nevím, jestli se mi podařilo sdělit vše, co jsem měla na mysli 😉
Každopádně smutky je třeba hodit za hlavu.
Nic se nejí tak horké, jak se uvaří. hýčkat si křivdy, problémy a babrat se v nich (stále dokola), k ničemu nevede. Stranit se, izolovat, už vůbec ne. Komunikovat s těmi se kterými to jde a těšit se co nového, pěkného, zajímavého, den přinese.

Popsala jsi toho mnoho, ale ne to podstatné. Každý člověk má problémy a starosti a to v jakémkoli věku. Skaut a podobné organizace sdružuje mladé lidi, kteří mají zájem o přírodu, kamarády a pod . Sama píšeš, že jsi tam byla krátkou dobu, tak tě nebrali tak jako ty, kteří se znali déle. A pokud máš problémy, tak to řeš s dospělými nebo s rodiči a ne s vrstevníky.

Treba nepotrebujes cely kolektiv, ale jen jednu nebo dve kamaradky, se kterymi si budes rozumet? Anebo jsi treba dusevne vyspelejsi, nez ti ostatni?
Ale uzavirat se pred ostatnimi, neni za spravna cesta.
Urcite si nejakou cestu najdes.

Od toho máš rodiče, aby ti pomohli. V dětském věku je to nejlepší řešení. Uzavírání do sebe nic nevyřeší. Nikdo ti víc nemůže rozumět, znají tě nejlépe a dokážou tě pochopit, právě i ty dětské „trable“.

Upravil/a: elkon