Je pro vás život důležitý? Jiní by tuto otázku položilo trošičku jinak.Doufám že chápete význam této otázky.

Život je krásný. Můžeme ochutnat, cítit, něco si ošahat, vidět, slyšet. Můžeme druhého objímat, líbat ho, zamilovaně se na něho dívat a co se týče sexu, tak to už je jen totální vyvrcholení lásky. Takže teď přichází otázka, když je všechno tohle tak krásné, tak proč jsme po vetšinu času smutní, naštvaní, zklamaní, když všechno tohle je tak nádherné!? Proč pořád se musíme přemlouvat, že život je jen hra, abychom ho nebrali tak vážně? Proč se pořád musíme k něčemu motivovat, když chceme něco dokázat? Máme v tomto životě tolik možností, tolik toho na výběr, že to většinou používáme proti sobě, ať už chtěně nebo nechtěně. Co je to vlastně ŽIVOT? Vesmír se rozpíná, ale to mu nestačí, on se chce také poznat, vědět kdo je, poznat sám sebe, své možnosti, své hranice. Proto jsme tady, v tomhle „pekle“. Je to jen hra, jen zkouška! Tak neberte život vážně! On Vám nepatří. Nedali jste si ho. A kdykoliv také o něho můžete přijít! A bude záležet jen na Vás, jak Vás to bude bolet, až budete odcházet z tohohle světa. Proto se hlavně nestňte na životě závislí a žijte tak, jako by byl Váš poslední, usmívejte se, milujte se a hlavně ........ ŽIJTE!

Mám ráda život, jasně! Ale to, že se mi na světě tak líbí, dělají právě ti mí nejbližší: rodina, kamarádi… Nejsem zrovna společenský typ, ale žít až do smrti jen sama se sebou..to bych taky nedokázala. A nechtěla.
Vlastní život pro mě JE důležitý, ale nenadřazuju ho nad životy druhých. Kdyby mě Ďábel postavil před dilema: „Ty nebo tvůj kamarád: jeden z vás musí umřít. Vyber, kdo to bude.“ Já nebudu váhat a vyberu sebe. Vždycky jsem si myslela, že to tak má nastavený každý, ale poznala jsem i pár lidí, co by pro záchranu vlastní kůže byli schopni doslova čehokoliv.
Mám moc ráda život, ale říkám narovinu, že v momentě, kdy bych přišla o posledního člověka, který pro mě něco znamená, nějaká další existence pro mě asi začíná ztrácet smysl. Když pominu fakt, že by se mi po nich všech stýskalo, najednou bych si asi nevěděla rady sama se sebou. Nedokázala bych v sobě najít dost síly na překonávání každodenních překážek, všechno by se mi jevilo jako neřešitellný problém… Jsou to právě ti moji nejbližší, kdo mě vždycky podrží a dodávají kuráž a sílu a ukazují mi správný směr… Bez nich nebudu nic.

No a k té dnešní době – mě osobně teda moc nevyhovuje. Na můj vkus je moc dravá, moc rychlá – a nepřeje dobrým mezilidským vztahům. Každý si hrabe na svým vlastním písečku, o druhý se nezajímá (nebo naopak zajímá až moc).. a místo z nějakých „vyšších“ hodnot si dělá kult z materiálních věcí. To je špatně, ale každý na to musí přijít sám. Vždycky se tak zasním, že kdybych mohla cestovat časem, asi bych si ráda zkusila nějakou dobu žít v době kolem začátku 20. století – to ženy tehdy ještě bývaly dámy, muži gentlemeni :) Lidi tak nějak celkově víc drželi pospolu. Dovedli jeden pro druhýho riskovat život, slova „slušnost“ a „čest“ něco znamenala. Dneska je to…no, nebudu říkat, že „bída“…ale je to horší :))
Ale tak co – dokud tu mám všechny ty svoje miláčky, dá se život snést… Vlastně: je krásnej!!! :)))
A souhlasím se Sajmonem, že lidi by život neměli brát zas až tak vážně. Uvědomte si, že ani jedna jediná vteřinka vašeho života se nikdy nebude opakovat!!! Každá chvilka je jedinečná a jen blbec si nechá takový vzácný poklad bez užitku protéct mezi prsty.
Řeším jenom to, co řešení má – co změnit nemůžu, hážu za hlavu. To je základ spokojenýho života. Funguje to! :)

Nebudu se rozepisovat:život mám rád a proto ho žiji a jsem zato rád,že můžu.A že už ho žiji dlouho.Též se mě líbí citát od Jana Wericha,Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.
K dnešní době škoda komentovat.

Tak když už jsem tady,co jiného mi zbývá,než život za důležitý považovat.Pokud by můj život pro mě nebyl důležitý,tak už tady asi dávno nebudu.Je to hodně zajímavá otázka nutí mě k zastavení a přemýšlení o tom,co pro mě znamená,jak ho vedu,jestli se z něj umím radovat a podělit se s ostatními,jestli ten svůj dokážu darovat a jestli jsme si na něj nezvykli tak,že ho bereme jako běžnou součást každodenního dění…Protože jednou ho dožijeme všichni.