Je možné, aby se člověk, díky těžkým životním zkouškám, změnil z extroverta v introverta?

Samotná dikce otázky přece naznačuje, že ano.
Stačí např. úmrtí dítěte (obzvláště zaviněné někým třetím), aby se člověk uzavřel do sebe naplněn nezměrným žalem a hořkostí.
Doplňuji:
Damiana má samozřejmě pravdu, nemění se předurčené založení, jen vnější projevy, které ale obecná populace těmto pojmům přičítá.
Psycholog dokáže klinickými testy identifikovat odborné zařazení, ostatní vnímají pozorovatelné chování, aniž by pitvali motivaci či aktuální stresutvorné faktory nebo suicidní stavy apod.

Upravil/a: anonym

Ano i když se to přesně těmito termíny vyjádřit nedá. Něco z původního založení v člověku zůstane, ale už to není zásadní. Já o sobě teď tvrdím, že jsem společenský samotář.

Svým vnějším projevem ano, ale podstata osobnosti je daná geneticky a tak by se musela změnit jeho biologická stránka. Ovšem i to je za určitých okolností možné. Mohou hrát roli i transplantace orgánu , jak to známe z filmů. Ale spíš bych dal na to ,že lze člověka robotizovat, ovládat a vnutit mu chování a tedy i charakterové vlastnosti a mentalitu. Už dnes jsou mezi námi mutanti všeho druhu. Začíná to homosexualitou a kde to skončí naznačují snad právě mnohá filmová díla z této oblasti. Genetické inženýrství udělá své. Máš na mysli asi ale životní zážitek či trauma, tam bych ani mnoho změn neviděl, pokud člověk neochrne, či neoněmí, ale zase je to jen projev.
Doplňuji:
V praxi neexistuje čistá polarita extrovert, introvert a hraniční změna asi také ne , přece i duševní bolest má projev tichý či explozivní. Prožitek se ale vždy podepíše na chování či jednání jedince, obzvláště toho citlivého. Jako ve všem , jsou výjimky, ale otázkou je , zdali je to ještě člověk.

Upravil/a: Kohut57

Z psychologického hlediska to možné není. V podstatě je ale jakékoli (ať Hippokratovo nebo Jungovo) rozdělování osobností už jen přežitek a spíš pohodlnost psychiatrů a psychologů, aby v tom „obyčejní“ lidé měli jasno. To, že se někdo jeví ostatním jako introvert (nebo si to o sobě sám myslí), neznamená, že jím ve skutečnosti je. Existuje mnoho kombinací povahových rysů, charakteru, temperamentu, přidej k tomu prožitky (ať už pozitivní nebo negativní), životní zkušenosti, utváření si žebříčku hodnot, snahu o jisté společenské postavení (nebo rezignaci na něj – i ta může být aktivní nebo pasivní!), všechno to dokonale promíchej a pak zkus dva lidi, kteří se najednou ocitnou ve „stejné“ situaci podle toho přesně zaškatulkovat. 
To, že se někdo „jen“ začne jinak chovat nebo tvářit, je pouhá reakce na danou situaci, možná i na dotyčného (kterému se tak i jeví, aniž by o tom sám měl tušení – a na tom zájem). S povahovými rysy se člověk rodí a časem je postupně modeluje. V tomto směru „změn“ záleží pouze na intelektu toho kterého jedince. I introvert bude schopen nečekaně drsného projevu, protože i ten k tomuto typu patří – neznamená to, že tzv. introvert je hodný a tichý ňouma. Psychické násilí, chladnokrevnost, vypočítavost, manipulace apod. – to k této osobě také „patří“. Stejně tak, jako tzv. extrovert může svou „roli“ v životě pouze hrát, je-li navíc donucen okolnostmi nebo mindráky skrývajícími se v hloubi jeho introvertní povahy. 
Nelze takto kategorizovat, ale jedno je jisté: základní, vrozený temperament člověka se nikdy nezmění – pouze mozek reaguje na danou situaci a vyrovnává se s ní po svém. Proto se nedá hovořit o celkové změně povahy, když dříve veselý a bezstarostný člověk může začít být (obvykle po nějakém traumtu) smutný nebo dokonce nenávistný. Mozek vlastně „pouze“ chrání tělo a jde „jen“ o pud sebezáchovy a to je celkem běžná reakce. Poznamenaný bude třeba (jistě) na celý život, ale charakter jeho osobnosti v podstatě zůstane stále stejný, jen se mu změní hodnoty, ale ne temperament. Pouze slabomyslnému jedinci je tzv. všechno jedno.
(Aby se úplně změnila povaha, muselo by se jednat o nějaký mechanický zákrok, drogy, nebo těžké poškození mozku (mrtvice, demence apod.), kdy mozek není schopen sám reagovat na vznikající situace).
Doplňuji:
Ano. Uvádím to již výše. Vše, co násilně ovlivní činnost mozku jej stimuluje ke změnám. Při drogové závislosti často k nevratným.

Upravil/a: Damiana

Stačí težká deprese a z extroverta je introvert natotata. A tu může způsobit cokoliv.

Vem si třeba takový sebevraždy, extrovert se málokdy zabije, to se musí nejdřív „přetvořit“. A pak vidíš v televizi rozhovor s jeho rodinou a přáteli, jak nad tím kroutěj hlavama a říkaj: „my to nechápeme, vždycky to byl takovej veselej člověk, plnej života…“.

Zdroj: http://cs.wiki­pedia.org/wiki/De­prese_(psycho­logie)

Určitě a myslím si, že je to častější než naopak (z introverta se stane extrovert). Nemusí to být jen těžkou životní situací. Může to být prostě jen změnou životní situace, tím myslím, že prostě vyroste např. z puberty. Napsáno odlehčeně, ale určitě se v každé životní fázi trochu i mění vystupování člověka. I když tyto změny nejsou definitivní.
Snad by se dalo říci, že pokud člověk neprojde nějakým „šokem“, který ho dlouhodobě zaškatulkuje do jedné či druhé skupiny, pak může během celého života čas od času vystupovat tak a pak zas onak.

Je to možné a je to tak. Jednou z podmínek ovlivňujících utváření lidského charakteru, tedy i chování, je působení vnějšího prostředí na daného jedince. Každý z nás je modelován a utvářen prostředím, v němž žijeme a v němž se pohybujeme, lidmi, s nimiž komunikujeme a s nimiž se stýkáme.
Ačkoliv se najdou jedinci, kteří se mohou snažit tuto skutečnost popírat, nelze se působení prostředí vyhnout.
Doplňuji:
Drogy jsou návykové látky, ktreré mohou zničit i osobnost jejich uživatele, nejen změnit jeho povahu.

Upravil/a: anonym

Nikdo není úplně extrovert nebo introvertní ty. Jen některá část více či méně převažuje.
A…ano, určitě to možné je.

castecne ano,ale blbe se to kočíruje.pokud ja jsem otevreny lovek a narazim,docasne se stahnu,a je ze me introvert.ale jelikoz to nemam v povaze,vari to ve me,a ja zacnu byt o to vetsi extrovert,jen proto,ze me situae na chvili nutila byt introvert.tak­ze,ano,ale jen na chvili.

Mnohokrát přede mnou tu bylo jasně řečeno, že ano-samozřejmě, že je to možné.
A ty životní zkoušky, které by to mohly zapříčinit? Ačkoli se to nezdá, jsou všeobecně a všehovšudy pouze dvě:

1. Přílišná dlouhodobá naivita (jakéhokoli původu např.: zamilování, optimismus, víra ve spravedlnost, naděje, mládí…atd atd) a náhlé hořké zklamání (co každému tak řečeno „šlápne do úsměvu“; jako třeba: zrada, nevěra, neúspěch, smrt blízkého člověka…atd)
2. Nabytí moudrosti – jelikož každý moudrý člověk ví, že cokoli říkat …je zbytečné, protože jiní moudří rady nepotřebují a nemoudří rady neposlouchají.

A málo je těch, co o radu dokáží požádat, no ještě míň však těch, co se podle ní dokáží i řídit.
Doplňuji:
No a k těm drogám? Jsem si jistá, že už tu zazněla i odpověď na tuto otázku v jejím základu „…je možné…?“ A znovu – ano, samozřejmě, že je to možné.

Dokonce je to i jedinou jistotou, kterou svět drog nabízí… což vím velmi dobře a úzce s tím souvisí i to, proč zněla má odpověď na první otázku tak, jak zněla…

Upravil/a: zeeue