Jakým způsobem se oslovování „soudruhu“ začlenilo do československé společnosti?

Soudruzi byli již dávno před komunisty. Soudruh to byl člověk jenž sdílel se svým druhem třeba osud, nebo soupoutník na cestě.
Komuniste toto oslovení zavedli ve své straně a když zvítězili v onem Únoru´48 zavedli to taky ve státních organizacích, jako služební oslovení. A lidé to automaticky začali používat také v mimopracovním styku, protože si „uvědomovali, že ve socialistické společnosti páni namají místo“ pokud ten soudruh nebyl náhodou pán doktor, ti zůstali stále za keždého režimu „pán Doktor“.

Ale i v těch časech byly profese a doknce taky školy, kde oslovení bylo „Pane, Paní“ například v kultúře. Například na naší škole, kde bylo více profesí, v našem odboru v Praze s celostátním působením pro celou ČSSR jsme jako jediní směli oslovovat učitele a profesory oslovením „Pán …,Paní…“ a to v polovině 60-tych let. A to ještě Pražskou jar nebylo ani vidět…

Upravil/a: led

Mrkněte se do archivu. Je v něm několik otázek, v nichž se tazatelé ptají na totéž, i když formulace otázky je jiná.

https://www.od­povedi.cz/sear­ch?q=oslovov%C3%A1n%C­3%AD%20soudru­hu

Moje kolegyně byla neškodná komunistka a svým způsobem plašák a třeštidlo, takže nás často pobavila když na pracovišti našemu šéfovi /nestraníkovi/ říkala soudruhu vedoucí a předsedu místní organizace KSČ oslovovala pane. Já takto tituloval osoby, které mně byly nesympatické a chtěl jsem si od nich držet odstup a hlavně pokud mě někdo hodně naštval.

Zase tak žhavé to nebylo. Lidé si mezi sebou říkali stále pane, paní. Na školách se mělo říkat soudruhu, soudružko ( nejlépe souhu nebo soužko). Říkalo se obojí. Úředníci mezi sebou také pane, když byl poblíž nějaký trouba tak soudruhu. Ze spoda nahoru si s tím nikdo nelámal hlavu. Ze shora dolů to byl problém, ale zase, jak kdy.

Jednou mně v práci jeden souh tituloval pane s důrazem. Myslel si, že mně s tím urazil!! Naopak , já jsem byl hrdý že jsem ho vytočil.

Reditel prisel do tridy a oznamil nam, ze zamestnance skoly musime oslovovat soudruzko ucitelko, soudruhu rediteli, soudruzko skolnice. Zdalo se nam to legracni. Kdyz nam tridni ucitelka na druhem stupni ci profesorka na gymnaziu rekla, nerikejte mi soudruzko, nejsem zadna soudruzka, hned mi byla sympatictejsi. A v zamestnani, kde se nosily uniformy, to bylo totez. Nekteri opravdu soudruzi se bali tech vyssich soudruhu, jini na ne nadavali a vadilo jim, ze musi platit znamky do jejich prukazu a i ti, kteri soudruzi nebyli, meli sve nadrizene oslovovat soudruhu. A pak zalezelo na tom, jestli to delali a pokud ne, jak si s tim dany soudruh poradil. Jednou jsem jednomu, dnes jiz zesnulemu sefovi misto soudruhu nacelniku, pane nacelniku, on si mne odmerene prohledl a rekl : „Vy nevite, jak se oslovuje nacelnik?“. A ja na to: „Vim, pane nacelniku.“
Debil… Mozna zemrel jako soudruh spokojenejsi.

Upravil/a: yuko