Jak vzpomínáte na své začátky při prvních jízdách v autě?

Během autoškoly v 18 letech to bylo pro mně velmi přitažlivé, řízení jsem zvládal dobře, včetně rozjezdu do prudkého kopce. Na každou hodinu jízdy jsem se hodně těšil. Vcelku jsem to v praxi zvládal beze stresu. S přibývajícími zkušenostmi z reálného provozu jsem začal být ostražitější a víc jsem předvídal. Jenže v padesáti jsem si konečně koupii pořádné auto -malého sporťáka a jako by ve mně bouchly saze, No, přežil jsem to.

Upravil/a: Kepler

No, moc s láskou ne. Tenkrát nebyly žádné trenažéry, auto doma taky nebylo, takže jen krátká instruktáž: takhle se startuje, tohle je volant, toto řadicí páka, takhle se řadí 1, 2, 3, 4, zpátečka (víc rychlostí nebylo), pedály – spojka, brzda, plyn. Jo ještě ruční brzda, blinkry a jeď. A podle toho to vypadalo. Výtky, nadávky, hrubost od učitele, nervy na dranc, propocená košile. Dokonce jsem jednu chvíli s tím chtěl seknout, ale vydržel jsem. Nebyl jsem v tom sám. Výhodu měli ti, kteří si mohli rozjezdy a řízení osahat alespoň doma na dvorečku, pokud rodina auto vlastnila. Ale těch bylo tehdy poskrovnu.

Kupodivu si žádné „zážitky“ nevybavuji, snad jen s vyjímkou. když jsem sedl do vejtřasky poprvé, tak jsem měl pocit, že silnice je mi „trochu malá“. Zato celkem si pamatuji na to, že jsem byl první z kurzu, kdo udělal jízdy. Asi 4 nebo 5 borců, co dělali jízdy přede mnou byli bez pardonu „odporoučeni“ a tudíž jsem nastupoval na jízdu dost vyklepanej, :)

Tak já měl papíry už na malou motorku a auto jsem měl taky trouchu vyzkoušený na polních cestách, čili v pohodě. Pamatuju si, jak jsem byl vyplácaný z toho, že to auto je velký, prostě že řídím takový velký dopravní prostředek v běžném provozu. 🙂 Teď bych byl asi vyplácaný zas pro změnu z motorky, na které jsem roky neseděl. 🙂

Na prvú jazdu naozajstným autom rovno do mestských ulíc rada spomínam. Dovtedy bola len teória a žiadne trenažéry. Na rozdiel od mnohých adeptov som predtým nekočírovala motorového tátoša. A prvá jazda? než som stihla naštertovať, do auta sa vopchalo niekoľko inštruktorov a ten môj PánBoh-inštruktor mi podal zoznam adries a zavelil: Naštartujte a bez pomoci Božej nás v zdraví rozvezte domov. Spotenej ako myš pod okapom, sa mi to, dodnes nechápem ako, dokonca aj podarilo.
A záverečná skúška: lialo ako keď aliendrone zalieva ruže. Hneď po naštartovaní motora sa mi podarilo zapnúť stierače a komisár sa zrútil na sedadlo a zavelil: „vpred! Pri najbližšej križovatke zabočte doľava“ V uličke som odrazu počula „preboha, prečo idete v ľavom prúde?“ „Pretože je to jednosmerka a vpravo sú kaluže a nechcem ošpliechať chodcov! Čo keby ste tam stál vy?“ „Zastavte a vylezte z auta.Naspäť pôjdete peši!“ Pochopila som, že je koniec, žiadny vodičák nedostanem. Auto odišlo kočírované ďalším adeptom…
Po ukončení jázd nám oznámili ortieľ. Spravila som! stačila krátka jazda v daždi a ohľaduplnosť voči chodcom. Chvíľu som potom jazdila na staručkej povojnovej škodovke, až kým ju pre radosť neznámeho zberateľa neukradli. Ale aj tak najradšej chodím peši bez ohľadu na vzdialenosť a počasie.
…alebo ako ježibaba lietam na metle.

Taky jsem neměl možnost si to předem vyzkoušet, jezdil jsem jen na kole. Ale začínal jsem s traktorem, ten byl jednodušší, takže dobrý. Jenže jsem se brzy proslavil – uprostřed města jsem dal s traktorovým přívěsem smyk – hodiny tak ca 150°. Křižovatka byla dost ve svahu, bylo mokro,… naštěstí jsem nikoho nesmetl ale instruktor byl úplně vyklepanej. Na vojně jsem pak byl dokonce nejlepší v terénních jízdách s náklaďákem, ale to jsem už jezdil bezpečně, měl jsem praxi z traktorem v lese. Ale jinak nejsem moc zdatný řidič, v noci nevidím, nemohl bych to dělat jako profesi. Možná na to měl vliv i nijaký vztah k autům – jsem trochu ekol. orientovaný a přes 20 let jezdil jen na kole. ani v podstatě neznám dnešní značky aut. Vždycky koupím od známých nějakou starou kraksnu, ta současná už má najeto skoro 500 000 a jezdím s ní pracovat celkem daleko do zahraničí, což asi není ideální kombinace.

Pouze kladně

Moje začátky byly celkem v pohodě. Nemohu však nevzpomenout na trauma kolegy, kterého komisař při zkoušce úplně rozhodil slovy: „pane Nováku, jste řidič nebo rosnička. Míníte z té křižovatky odjed nebo odskákat“!

Upravil/a: dudu

První jízdy jsem dělal na vojně s „vejtřaskou“ a na „Gaziku“. Na Praga V3S mi to celkem šlo, až na popelnice, které byly na jedné prudké zatáčce schválně uloženy blízko úzké silnice, ty tam vymetal skoro každý. Na Gaziku jsme měli blbého instruktora, ten náš věčně buzeroval a tím znervózňoval a dělali jsme chyby. No přežil jsem to ve zdraví.

Moc pozitivně ne. Učil jsem se doma na dědovo Škoda 120, kde jsem musel smáčknout 3/4 plynu aby se herka vůbec rozjela.

V autoškole jsem dostal už celkem hezké auto, které bylo nastaveno tak, aby se s tím rozjel každý, takže stačilo pouze pomalu pouštět spojku a auto se rozjelo bez plynu.

V tom byl ten problém, já naučený ze škodovky jsem tam při rozjedu dával hodně plynu, takže jsem auto nesmyslně vytáčel do velkých otáček.

Učitel, to se mnou první týdny neměl lehké, byl to cholerik, takže mi v autě párkrát hezky vybouchnul.

Jinak každou jízdou to bylo lepší a lepší, ale rozjezd do kopce jsem se stále učil ještě po ukončené autoškole.

Hrozně jsem se toho bál, ale po první jízdě mě to začalo bavit a hrozně jsem se vždycky těšil na další

Auto bylo v pohodě. Při první hodině jsme jezdili v rámci areálu kasáren abych si osahal řízení. zajímavější byla motorka (velká). Instruktáž vypadala jako: „Tak tady to má plyn, brzdu, tady se startuje, tady řadí, nasaď přilbu, jedem“ a vzal mě přímo do města. První světelnou jsem po naskočení zelené projel po zadním (s instruktorem za sebou). Já byl v poho, ale instruktor nadával skoro celou lekci…

Do autoškoly jsem začal chodit v necelých 18 letech, byl jsem proto plný neodůvodněného optimismu a s jízdami jsem neměl téměř žádný problém. Trošku jsem se pral s rozjezdy traktorem, ale rychle jsem se to naučil.

Nic moc byl jsem při jízdě nervózní a jezdil jsem pomalu u závěrečné zkoušky jsem se na potřetí psychicky zhroutil.A nakonec jsem to muset ze zdravotních důvodů ukončit.

U mě to byl strach a hrůza. Myslel jsem si, že nepřijdu živý po jízdě domů. Jednou si pamatuji, že mi řekl instruktor abych zapnul mlhová světla, od středu jsem vypnul všechna světla, bylo asi 8 hodin v noci přes zimu

Upravil/a: Matox8

Fakticky mne naučil ovládat auto už otec, dlouho před věkem nutným k absolvování autoškoly, takže jsem pak měl určitý náskok. Také jsem v té době už měl dost najeto na motorce. Nejvíc jsem v autě bojoval s ovládáním pedálů, zpočátku jsem jezdil zutý, jen v ponožkách.
Do jisté míry jsem si to zopakoval nedávno, kdy řízením náhody ke mně doputovalo jako služební takové sportovněji laděné auto, s náležitě tvrdým ovládáním i odpružením.

Já začínal ( asi v 10 letech) jako každý na vesnici na traktorech,pak bagry a pak S120. S rizenim jsem až tak problémy neměl,být jsem dlouhou dobu jezdil bez papírů nikdy jsem neměl nehodu,zapadlej traktor v bahně nepočítám. Je pravda že ze začátku když jsem u něčeho nedostal na pedály sloužila dobře násada od krumpáče