Nebudu rozebírat morální povinnosti obecně, ale spíše jen vzhledem k tomu předešlému tématu: bojovat za svou zemi může být povinnost, ale rozhodně nemusí být morální. Ani trochu.
Morální nemusí být ani celý ten stát, jeho politika ani válka. O to míň ještě za „tohle“ bojovat.
Naivní a hloupé je myslet, že něco takového je nějaká samozřejmá MORÁLNÍ povinnost. Nesmysl sám o sobě, zakládající na slepém nacionalismu a zkreslenostech.
Národ i domov je navíc silně relativní (národ o něco míň, ale i ten je měnitelný a není to nic jasného) a stát není nic homogenního, dlouhodobě stejného a ani trochu neměnitelného (bojovat kdy za co, za koho, za jakých okolností, z jakého důvodu…).
Když už jsem občanem toho státu, žiji zde, mám zde navíc lidi, na kterých záleží, atd., a je-li ten stát napaden, mělo by být takovým principem a povinností za něj bojovat a bránit jej (a nejen ten stát, ale vše co představuje, tedy hlavně i lidi). Ale stále to nemusí být morální (jako sama válka a různé okolnosti). A ani zde nemusí platit, že za každých okolností se za něj musí bojovat. Těch okolností může být řada, ale i když byl ten stát napaden, vůbec nemusí být v právu, mohl si za to sám, nepostupuje správně, má nekalé praktiky (v politice, válce a kdekoli)… Důvodů, proč to není MORÁLNÍ povinnost, může být celá řada.
Smysl pro povinnost a odpovědnost chránit svou zemi by zde měl být! Ale to není totéž jako brát automaticky, že bojovat za svou vlast je morální povinnosti. Je to spíš předsudečná a domnělá blbost.
Celé to vyplývá z konceptu bránění svého domova, rodiny (užší, širší). Což je dobrá myšlenka i správná věc (většinou), ale nemusí to vždy platit a nemusí se to vztahovat na celý stát (domov).

Bojovat za svou „vlast“ platí především v hrdinských eposech, románech a v historii. Především pak ve feudalismu ⇒ vzájemném vazalství, nevolnictví, v područí a vzájemných dohodách a slibech/závazcích, o složitější otázce loajality, život o jiných hodnotách (i mravech) a mentalitě, kdy válka nebyla až tak negativní a platila navíc i jiná pravidla. Zde to dávalo mnohem větší smysl. A I TAK to byly války ziskuchtivé, o území, časté, především naprosto zbytečné, zrádné, nespravedlivé, často chaotické, měnící strany (když se páni nepohodli anebo se dohodli nějak jinak, změnili stranu, neuměli se dohodnout, roli hrálo jen nedorozumění apod). Tady stát či poddanství dle regionů-zemí s jeho závazky navíc představoval skutečnou rodinu a soudržnost, více spřízněnou a spolupracující komunitu (v dávné i novější historii: kmenové a klanové společnosti… Ale i tak třeba často bojovali mezi sebou – jedna širší rodina – protože se nějak nepohodli).
Tohle je více spřízněné s kmenovou a podobnou společností, kde to má větší platnost a skutečně to snad může být i morální (kde však může být odlišná i celá morálka, morálnost/etiketa a hodnoty).

Důvod války, strana, spravedlnost a oprávněnost války, průběh, příčina, šance, režim a můj vztah k tomu státu, situace, relativnost (vlasti, státu, občanství,.. vůči mé situaci, postavení a statutu), správnost a opodstatněnost vedení i zřízení, jakož i celé legitimity… a bambilion dalších věcí hraje roli při tom, zda je správné bojovat za svou zemi. A pokud to správné není, nemůže to být ani morální.
Relativní může být i samotná vlast. Že ne? Za vlastenectví bych považoval třeba vojáky R-U bojující v první světové válce. Ovšem většina lidí by za vlastence dnes považovala legináře (že?), kteří proti tomu státu i svým vlastním bojoval, kuli pikle, spřádali se s nepřátelii po celém světě, verbovali často z odpadlíků – přeběhlíků, vyhnanců, migrantů, cizinců, ale i třeba zločinců. A takových případů může být spousta.
Ona hranice mezi vlastenectvím, hrdinstvím a vzpourou, separatismem a terorismem taky může být tenká, subjektivní i měnitelná. Záležet na vnímání, opět na situaci, na výsledku (na vítězi).
V občanské válce taky může hrát roli vlastenectví, přesto třeba proti sobě můžou bojovat regiony, historické země, federativní státy apod.

Pokud člověk navíc té zemi nevěří, nesouhlasí s její politikou a režimem a příčí se mu, co dělá, bylo by naopak nemorální se na tom podílet a jít proti vlastním zásadám a přesvědčením. Nemluvě o diktaturách a pochybném vedení/politice, genocidách, nespravedlivých válkách, porušování lidských práv, atd. (což ani náhodou nemusí být jediné případy a důvody, proč bojovat – za svou zemi – není správné a morální).
Záleží nejvíc ze všeho na situaci, okolnostech a různých faktorech. Zde by to mohlo být hodnoceno podle utilitarismu a podobných věcí (etické poměřování; jaké budou důsledky, kolik dobra to přinese, kolik zla odstraní nebo mu zabrání, jaký je v tom smysl a správnost, atd).

Člověk by měl myslet především za sebe, dělat, co je správné/spravedlné a jednat dle svého uvážení a svědomí. Jsou povinnosti i meze (zákony atd) dány společností. Něco může/musí být povinné (ne však automaticky morální), ale nikdo nemůže člověka přinutit dělat něco zlého, ani když je mu to nařízeno nebo nějak od něj vyžadováno.
Morální povinností je nějaká ta povinnost / odpovědnost, jednat určitým způsobem – podle morálních zásad, ctností, správnosti, etických norem. Dělat, co je spravedlivé a dobré, i bez ohledu na osobní touhy nebo zájmy (které se mohou lišit). Ale to vůbec nemusí platit pro bojování za svou zemi (ani ve všech případech jejího bránění).
„Bojovat za svou zemi“, to je často bráno jako vznešené a vlastenecké. Jenže je to zjednodušující a vůbec to tak být nemusí.
Vlastenectví (domov) může platit (a v historii taky platilo) jen k obyčejným městům, národům a různým etnikům a kmenu z něj složených, k lennímu pánovi, feudálovi (přestože ten je třeba ve válce s někým druhým, ze stejného národa a státu), atd. Změnit se může domov/země, režim (převrat atd) i vedení a z ní třeba vyplývající loajálnost (opozice, frakce, odlišné ideologie).
Stát taky nemusí představovat národ (obzvlášť historicky) a domov i otázka věrnosti a vyplývajícíh povinností taky může být sporné. Jako plno jiných věcí. Takže velmi zjednodušeně, jsou stěžejní otázky (které pod sebou skrývají řadu možností): CO, KDY, PROČ z jakých důvodů/příčin, JAK a za jakých okolností, ZA KOHO nebo CO (taky pro koho), atd. A ty faktory mohou být velmi odlišné, jako i ta správnost, morálnost v těch situacích.

Upravil/a: quentos

Náš právní řád nezná termín „morální povinnost“. ( Jenom povinnosti, o morálce ani slovo. 😉 )
Každý má v sobě nějaký morální kompas, podle toho, kde vyrůstal a jak byl vychován. V naší kultuře jsou to křesťanské základy. Mohlo by to samo o sobě stačit. Doba je ale složitá, a co bylo dřív snadné, je obtížné, drahé a pomalé. Proto nás vrchnost zavaluje balastem zákonů, směrnic a prováděcích předpisů, aby dokázala své opodstatnění v Instituci či politice, a nám ztížila život. Protože o našich morálních kompasech neví nic, a sama žádné nemá.

Připomenu pojmy mravnost a morálka. Nedá se přesně odpovědět, protože je jakýsi rozdíl mezi morálkou a mravností.
Morálka jsou pravidla, která určují, jak se máme chovat ve společnosti.
Mravnost je to, co vychází z každého jedince, jeho chování, zvyky, co sám považuje za správné, za morální …
Jak říkal Immanuel Kant ...... Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Ano mravní zákon je v člověku,
Takže ,co je pro jednoho mravné, pro jiného může nemravné. Mravné nemusí být morální. S mravností souvisí dobrý úmysl. Mravné je takové jednání, jehož záměrem je dobro. Jeho měřítkem je svědomí, vnitřní hlas, výčitka..
„Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“
„Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“
–
Příklad:.
Vzpomínám si na jeden čláínek. Jedna učitelka vystavuje na netu své akty. Je přesvědčená o tom, že má ostatním „co ukázat“, jedná podle sebe tedy mravně. Ale z hlediska morálky to je proti společenským pravidlům i z pohledu v jejího poolání. . . JJe to podle morálky nemravné, nebo mravné?
Spíš lze stanovit hranici mezi tím, co je morální a co je nemorální. Dodržování pravidel, třeba božího přikázání – (nemyslím první čtyři, která jsou určena věřícím), ale těch zbývajících šest, která jsou pravidla morálky – těchto šest přikázání popisuje povinnosti člověka vůči lidstvu a k sobě samému. Z Desatera přikázání vyplývají morální zákazy a nařízení.
Pokud někdo bude lhát, krást atd. , jeho jednání je v rozporu s morálkou, tedy je nemorální, z pohledu ostatních i nemravné. Jenže lhář, zloděj, podvodník si své přečiny nezabírá, je to jeho přesvědčení, takže jedná podle sebe mravně. Proč bych nemohl já, když ostatní kradou ve velkém …

"Jednej tak, jako by se maxima /zásady/ tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“ Kategorický imperativ I. Kant
Je třeba mravnost ztotožnit s morálkou.?
-
Mravní hodnoty jsou ty, které ctím já, i když mohou být někdy „nemorální“, ale odpovídají mému svědomí.
Morální hodnoty jsou mravní hodnoty, které jsou v souladou s morálkou, tj. pravidly dané společnosti.
K tomu ještě patří etika – nauka o morálce, tedy věda.

.

http://www.od¬povedi.cz/otaz¬ky/co-se-da-v-dnesni-dobe-pozovat-za-mravne-a-co-jiz-za-nemravne

"Jak říkal Immanuel Kant ...... „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“
https://azcita¬ty.cz/immanuel-kant/3970/
Ano mravní zákon je v člověku,
%A9_pra¬vidlo

https://cs.wi¬kipedia.org/wi¬ki/Zlat­%C3

Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem /Maxima – = buď hodný, buď ochotný pomoci. Apod./ – žádné povinnosti ,

jednání je mravně dobré, pokud rozhoduje vůle, rozum je transdentální ,nemá zkušenosti s určitou morální povinností.

„Znamená to, že lidé jako svobodné racionální bytosti mají právo být zodpovědní za své vlastní činy. Pokud bychom druhého člověka použili jako prostředku k nějakému cíli, upřeli bychom mu toto výsadní právo a neumožnili mu jednat jako svobodná bytost. Kant rozum a vůli nazývá nepravými principy mravnosti,/mo­rálky. “

Povinnost je nutnost dostát nějakému závazku – třeba náboženská – vztah k bohu., branná povinnost ......
Morální povinnost – obecně řečeno, když někdo říká o nějakém činu, že je to „morální povinnost“, odkazuje na přesvědčení, že tento čin je ten, který je předepsán jejich souborem hodnot.

„Třeba etika – nauka o morálce
Odvozuje motivy jednání z dobré vůle jako zdroje toho, co má být morálně správné (Sollen). Morálně,správně jednat znamená jednat v souladu s povinnostmi. Vychází se zde z přesvědčení, že je možné formulovat takový objektivní princip povinnosti, který by rozumně korigoval individuální vůli člověka. “

https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Kategorick%C3%BD_im­perativ

Z toho plyne, že původně jde o mravní jednání, z něhož se stala morální povinnost v souladu se zásadami morálky. Morálka je základem společnosti,.
Nejpřísnějším trestem za nemorální chování bývá vyloučení ze společnosti, kterou nemorální lidé málokdy respektují. Trestní postih je tedy jedinou možností, jak dodržování pravidel u nich vynutit.

Takže význam pojmů se vysvěluje podle potřeby, společnosti.

Upravil/a: annas

Odpovědět na pozdrav je morální povinnost.

Skrátene podľa tety Wiki Morálka je sústava regulátorov správania človeka vo všetkých sférach jeho spoločenského života, ktorých účinnosť sa opiera o moc verejnej mienky. Morálka je súbor uznávaných mravných noriem vyplývajúcich z určitého chápania mravných hodnôt, ich povahy a hierarchie
To nemá nič spoločné s občianskou povinnosťou, ktorá je založená na dodržiavaní zákonov, sem spadá aj poslušnosť vojenskej prísahe (čo je pre mnohých pojem neznámy).
Morálna povinnosť, je súhrn opatrení, ktoré človek dodržiava.
Prirodzene, mnohí okrem toho majú svojskú morálku v zmysle to, čo sa ma priamo netýka, nemusím a ak mi to nevyhovuje, musím byť dôrazne proti tomu (pssst, žiadne mená!!). Prečo je rôzna? Lebo žijúc spolu s inými zisťujeme, že musia byť nejaké pravidlá, ktoré riadia očakávania a povinnosti. Ale každý ju chápe na základe svojich vedomostí a skúseností. Prípadne podlieha vplyvu iných a ich pohľadu na morálku a morálnu povinnosť. Bez ohľadu na to, či je pozemšťan, alebo kozmický pirát.

dodatok niečo nájdete Paul Kurtz – Zakázané ovocie – etika humanizmu

Upravil/a: led

„Morální povinnost“ vytváří lidé.
Společnost, ve které žijí, se řídí vytvořenými „morálními“ principy (ponechme stranou Právo a zákony), pravidly..
„Morální Povinnost“ cítí každý jednotlivec jinak. Sám si ji vytváří, představuje.
Pro mne byla morální povinností péče o rodiče. Postarat se o tátu, když nás mamka opustila. Byl soběstačný, nebyl alipaša. nepotřeboval uvařit, vyprat a uklidit (i to jsem dělala ráda). Neuměl žít sám, vrátila jsem se „domů“…..
Další morální povinnost, to jsem si určila péči o děti Vypiplat, vychovat, vytvořit klidný a bezpečný přístav 😉 Alespoň do doby, než se postaví na vlastní nohy.
Byly časy, kdy to byla pěkná „fuška“. Jsou 14 let od sebe, ta doba byla dlouhá ;.) Obě mají VŠ.
A domnívám se, že by to tak měl mít každý rodič, přestože to tak samozřejmé není.
To, že jsem si nastavila další morální povinnost, pomáhat dětem i v dospělosti, když potřebují, když požádají, nebo když to tak cítím á sama.
Jako zdravotník (a ze zdravotnické rodiny), cítím další morální povinnosti, vůči pacientům i cizím lidem. Už to není až do roztrhání těla 😉 Nevnucuji se.
Mám v sobě i jinou morální povinnost.
Povinnost týkající se práce/zaměstnání.
V práci se zbytečně neflákám 😉 Nedržím půlku pracovní doby mobil v ruce 😉 Mám zažité pracovní návyky. Tedy každé ráno vstanu a jdu tam 😉
Před rokem mne „umluvili“ na další práci, pomocnou. Jsou spokojení, já také 😉 A mám morální povinnost, tam docházet 😉
Mám stanovenou další morální povinnost 😉
Plním sliby, nepindám zbytečně planě („akademickým plácáním“). Když se na něčem domluvím, něco slíbím, někam se objednám…. Cítím svou morální povinnost,
dostát svého slova 😉
Našla bych i jiné příklady. O některých možná ještě nevím 😉 Mohou přijít s tím, jak život plyne.
Tolik za mne k „morálním povinnostem“ člověka 😉

Je to závazek, stejně jako třeba poctivost, anebo třeba víra. Kdo jí dostojí, pro takového ve stejnou chvíli přestává svoboda být svobodou ve svém slova smyslu (ve své definici) a naopak se pro něj stává pouhým pojmem, stejným, jako ostatní svazující, zde zmiňované.

Nijak: žádná neexistuje. Když to nejde nařídit, nebo zakázat, začne se manipulovat: „zdravým“ rozumem, morálkou, nebo něčím podobným. Ano, protože obojí je silně subjektivní (to první, vlastně, není vůbec nic, většinou ti se „zdravým“ rozumem jsou úplně blbí!), dá se to okecat, a protože lid je vůl, velmi dobře na to – pořád! – slyší.

Co má válka společného s morálkou!? Kdo je na Ukrajině ten nepřítel: (fašisti, nacionalisti …) v Kyjevě, nebo (generalita, Putin …) v Moskvě? Víš to? Já ne. Jasně, mám nějaké indicie, ale ze zkušenosti vím, že v propagandě se pravda ztratí, takže je nakrásně možné, že je to všecko jinak. A z historie vím, že to nemá nyní smysl řešit, řešení není, fakta začnou vyplouvat na povrch až dlouho, hodně dlouho, po konci celé té záležitosti.

Je občan povinen být patriot? Nebo vlastenec? Ukládá mu to nějaký zákon? Proč by měl mít tu povinnost? Co když občan nemá národnost, jako třeba já? Prostě se k žádné nehlásí.

Každý „lidský stát, mající dobré zákony, například zákon o kremaci“ má lidský zákon, že můžeš odmítnout službu v ozbrojených silách v příčině svědomí nebo náboženskýho cítění a vyznání. Vždycky si vzpomenu na film Gladiator (2000) & toho písaře, co se tam pochčije. To Ukrajinci, v podstatě, prosazují, něco podobného! Do války se nehodí každý. Divíš se, potom, že ti „písaři“ utíkají do pryč (když na to mají, protože na Ukrajině, ve skutečnosti, nevládne ani Putin, ani Zelenskiy, ale soudruh Dollar, že? 🤷‍♀️)? Já ne.

Jak jde o jakoukoli válku, vždycky si vzpomenu na The People vs. Larry Flynt (1996), jak tam nastavuje zrcadlo „morálce“ a ukazuje záběry zmordovaných a zmrzačených z válek versus nahatý lidi, kterak souloží. A hned na The Handmaid´s Tale od Margaret Eleanor Atwood. Jasně, je to dystopická novella, román, ale na interview autorka několikrát zmínila, že v něm není nic, co by se – někdy a někde – na světě nestalo! Tak? Kde je ta – slavná a vyhlášená – morálka?

Ne, nejsem debil, vím, že někdy je třeba hájit svou zemi, svou vesnici, sousedovu kuru atp., se zbraní v ruce (protože světový imperialismus, že? Ale dobře, i když nebyl, tak sousední král měl, zase, chuť na sousedovu kuru. Nebo paní manželku, že?). Ale protože znám ukrajinský reálie před tou situací, která tam teďka je, dokážu si dát jedna a jedna dohromady, kdo má a kdo nemá na tom státu zájem. A proč. A kdo k nám „utíká“, třeba.

Tak, sakra, jaká morálka!? 👿