Avatar uživatele
Savier

Jak sebevrah dokáže překonat pud sebezáchovy?

Vypije hodně alkoholu?
PS: Nechci podrobné rady, ani nikoho (nedejbože) nabádat… Jen mě to zajímá. Děkuji.

Zajímavá 2Pro koho je otázka zajímavá? Filip84, Disraeli před 294 dny Sledovat Nahlásit



Nejlepší odpověď
Avatar uživatele
Disraeli

Chceš rady nebo o co jde (nějak moc se poslední dobou zabýváš smrtí.. :P)?

Jeho psychický stav už ten pud většinou překonal… často se takoví lidé spíš naopak snaží najít důvody proč žít, hledají motivaci, někdy pomoc (ostatních), snaží se ten pud „obnovit“ nebo posílit. NĚKDY to vycítí jejich blízcí a tu pomoc jim poskytnou nebo zařídí. Jiní už to prostě vzdali a už moc nepřemýšlejí nad tím, jestli to udělají, ale spíš jak. A jakmile se pro něco rozhodnou, pak už v tu chvíli to mohou dělat bezmyšlenkovitě – zde už nemusí hrát roli ani vůle ani pud. Samozřejmě záleží na situaci a co je k tomu vede… může se to lišit.
Dá se říct, že vůlí, ale často je to spíš tak, že již ztratili vůli k životu = ztratili, či potlačili i pud sebezáchovy. Psychika/mentalita je k tomu dohnala… rozuměj, že důvody k depresi apod. mohou být různé (někomu stačí „ke zlomení“ hodně málo), to ale neumenšuje tu depresi a negativní nálady, které tu psychiku ještě zhoršují. Většinou je to začarovaný kruh a ten stav se spíš horší (a člověk sám to moc nezvládne – až na vyjímky – pokud nevyhledá pomoc nebo si o ni prostě neřekne. A ani to samo o sobě hned neznamená záchranu; jen se zvětší potenciální naděje, v úspěšnou pomoc a zlepšení situace). V okamžiku sebevraždy je zde otupělost, neuvědomování si následků (ne vždy, ale často), a je to celé důsledkem bolesti, která je k tomu dohnala, čímž taky potlačili ten pud sebezáchovy – a ten popravdě NENÍ až tak těžké překonat (navíc ta psychika mohla být postupně „nahlodávána“ měsíce, ale i roky… takže se to postupně akorát stupňovalo). Jeho překonání obnáší již ta prožitá bolest… a pud sebezáchovy není jen o přežití a vyhnutí se smrti, ale též vyhýbání se jakékoli bolesti (a hlavně té větší) – jenže ten dotyčný právě tu velkou (psych.) bolest prožívá po delší dobu a to ho ochromilo a do této situace dostalo. Důvodem k činu je pak zbyvení se té bolesti / těžkosti života, která ho tak trápí a ničí.

Hele, někteří byli zneužíváni, jiní byli ve válce a prošli třeba několika bitevními pekly, přišli o končetiny, nejlepší přátele, zůstali ochrnuti, další toho v životě ztratil hodně, byl na mizině, bez domova, jiného potkal velký neúspěch (životní prohra, desetiletá úsilí vniveč), další ztratil spoustu přátel, příbuzných i těch nejmilovanějších, další si prošel fyzickým a psychickým utrpením – vyloženou agónií, jiného potkala velká nespravedlnos­t/křivda – i třeba od společnosti/jus­tice, jiní vyrostli ve válečné době a na nebezpečném místě, někteří tvrdě pracovali od dětských let a nezažili pořádně nějakou větší radost/luxus, bezstarostnost, pocit bezpečí nebo radosti, (atd), a v podstatě jsou ve výsledku docela v pohodě a unesli to. Třeba z toho nakonec vyšli silnější. Jiní měli ve 13 neopětovanou lásku nebo třeba na chvíli omezenější sociální kontakt nebo je trochu někteří urazili a dotkli se jich, a tím pro ně život skončil… Do těch depresí se člověk může dostat různě, ale důležitá je i ta ‚počáteční‘ mentalita/psychika a tedy síla. Někteří jsou prostě zranitelnější, slabší, hůř snášejí (vše, jakoukoli nepřízeň, jakoukoli změnu – což je pro ně často nepřízeň/neštěstí), emocionálnější (nezdravě přecitlivělí), nezvyzrálější apod. Že jsou takoví je spíš společností a výchovou. Navíc se tím nedá zlehčovat ta bolest ani ten problém – ale rozdíl té psychiky, celkové osobnosti, tam prostě je. Někteří mají k depresím sklon, jejich povaha k tomu tíhne, mají jistou sebedestrukci, nezdravou psychiku a mentalitu (ještě před těmi depresemi a „nepříznivým osudem“) a do těch depresí a sebevražedných nálad se mohou dostat lusknutím prstu.

Samotný čin je kolikrát otázkou okamžiku… kterého mohou vzápětí litovat (pokud nenastává smrt okamžitě), ten okamžik nemusí trvat ani vteřinu. Často mají v tu chvíli otupěnou mysl, smysly a neuvažují. Tak třeba polykají jeden prášek za druhým (ok, zrovna tohle může zabrat i třeba minutu), nebo si podřežou žíly nebo se prostě převrhnou (z velké výšky), skočí pod vlak, pustí si plyn atd. Ono vlastně zabít se, není těžké (nemyslím psychicky) – život a lidská schránka je poměrně křehká a dají se zničit ve zlomku vteřiny. Naneštěstí – o čemž svědčí i úplně blbé nehody, které se dějí vlastně pořád, každou chvíli po celém světě. Lidské tělo i život obecně jsou dobře vymyšlené a propracované ve svých funkcích, jsou to takové zázraky, ale taky jsou extrémně zranitelné a odolnost nebo celkové šance jsou bída.

Upravil/a: Disraeli

0 Nominace Nahlásit

Další odpovědi
Avatar uživatele
Ametyst

Stačí nevidět žádné východisko a žádné řešení. Prostě konec všeho.

0 Nominace Nahlásit


Avatar uživatele
Rokio

Sebevražda vyžaduje pořádný kus odvahy. Musí překonat strach, aby například skočil z mostu.

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
Filip84

Silou vůle.

David R. Hawkins, v knize Vzestup po úrovních vědomí, v prvých dvou kapitolách prvé části (Hanba: zoufalství & Vina a mstivá nenávist), docela podrobně popisuje, proč se, docela často, stává, že osoba, která je na úplném emocionálním a duchovním dně, je-li jí objektivně pomoženo, ona se začne z toho svýho srabu zvedat, tak najednou spáchá sebevraždu.

Arciť, protože na tom opravdovým dně nemá, pomalu, ani sílu vstát a se nažrat, ne tak se dobře (nebo blbě – každýmu co jeho jest!) pověsit. Nebo si vzít nějaký prášek, to už je vůbec úplně a naprosto mimo její svět (no, ta cesta do lékárny, teďka by to stálo peníz …! 😲🤢). Ale jakmile se trochu zmátoří, tak protože to trvalo moc dlouho, tak ejhle – dobře visí! Nebo si vezme prášek.

No a teďka záleží na tom, jestli se zadaří a už je od ní konečně pokoj, no a nebo bohužel, život není krásný. Ale tak to už je samostatný příběh, že?

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
marci1

Bohužel nelze poskytnout více informací o tom, jak sebevrah dokáže překonat pud sebezáchovy, protože to by mohlo být nebezpečné a mohlo by to vést k sebepoškozování.
😕

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
zjentek

Tak ono to všechno může být docela easy pokud představa vlastního současného života je strašnější než představa smrti. Bo vše je zde pouze o vlastní představě a následně o vlastním přesvědčení a s takovým vlastním „určitě správným“ přesvědčením uvnitř hlavy nehne ani párek volů!

(Proto já vždy tvrdím jediné podstatné v hlavě je šišinka a z ní pramenící jesnozřivost vše ostatní okolo je až druhotné, podřadné.)

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
da ny

Snadno.
Zmizí.
Pokud nejde o zkratkovité jednání v afektu, i s cílem někoho „vytrestat“ (partnera, když skáče z okna), zbavit se všeho, mít klid.
Jde o plánované rozhodnutí, celkem silné osobnosti a (pevné, neměnné rozhodnutí, nechuť být a „řešit“).
Také, viz. odpověď Ametyst.
Pud sebezáchovy má člověk, který chce, touží žít. Zachránit se. Přežít.

0 Nominace Nahlásit

Avatar uživatele
Lurius

Stačí když si usmyslí že jeho smrt přinese méně bolesti a zklamání než jeho život

0 Nominace Nahlásit


Diskuze k otázce
Avatar uživatele
Disraeli

Kdyby pud sebezáchovy.. některé vede i jistá toha po konci života, jiní jsou i posedlí smrtí, další jsou zosobněná destruktivita. Ten pus sebezáchovy navíc nemusí být (přirozeně) u všech stejný.

Bolest kterou prožívají a tedy stav ve kterém jsou, ten již potlačuje ten pud sebezáchovy. Respektive ho narušuje, protože pud sebezáchovy taky hlavně znamená vyhnout se bolesti/zranění a nebezpečné situaci, která by je mohla ohrozit. Jenže oni jsou v takové sitauce, oni jsou ohroženi/v bolesti, v nebezpečí, jsou zranění – i když třeba ne fyzicky (ale o to hůř psychicky)! A už tím se ten pud sebezáchovy popírá a narušuje, až nakonec postupně úplně zeslábne a dožene je k smrti, kterou berou jako vysvobození, ze života, který pro ně znamená bolest. Život který pro ně znamená absenci štěstí, představuje bolest a utrpení – oni de facto prožívají ten pud sebezáchovy – jeho podstatnou součást vyhnout se bolesti – která jim bere vůli k života a sama se oslabuje (aspekt pudu sebezáchovy vyhnout se bolesti/zranění, sám ničí ten pud sebezáchovy – před smrtí – pokud tu bolest prožívají).
Zachovat život X Jaký život? Pokud život znamená bolest, popírá pud sebezáchovy o neprožívání a vyhýbání se bolesti a není to pro ně (kvalitní, skutečný) život. Ale spíše čisté utrpení. Psychicky (díky té bolesti) umírají a smrt už pak může být jen vysvobození (tak to samozřejmě není – nemusí být! – ale tak to oni vidí a tak to dokonce může ‚vnímat‘ i ten pud sebezáchovy – protože oni jsou přesně v tom stavu, kterému se pud sebezáchovy snaží vyhnout).

Avatar uživatele
Filip84

marci: Nesmysl, těch informací je opravdu hodně a relativně snadno dostupných. A ne každý sebevrah je „Na pasece se pase bílý kůň. Jakou má barvu? Býlý…“ 😅

Nový příspěvek