Jak se vyrovnat se zlomeným srdcem?

z dohledu sklidit všechny fotografie bývalého partnera a zbavit se i jeho věcí. (V případě, že jsme na přítele rozčilení jeho věci sami zničit)
Najít si nějakou zábavu,která vás dost zaměstná: úklid,plení záhonku, vymalování pokoje,příprava nějakého složitého jídla,nákup,…co vás napadne. Vyrazit někam mezi lidi,ale nebavit se o expříteli. Dát si nějaké vínko,jen tak se bavit…

Sice je to klišé, ale pomůže jedině čas. Každý rozchod se musí „odžít“. Nebránit se tomu, jaké pocity máš, dát průchod pláči, vzteku, tomu, že nechápeš jak ti to ten „hajzl hnusnej“ mohl udělat! Klidně udělat i nějakou tu potřeštěnou blbost – také k tomu patří. Vykřičet se z toho, z té „nespravedlnosti“, která tě postihla a určitě na tom „ještě nikdy nikdo na světě nebyl stejně“… A neutápět se v tom, kde byla jaká chyba (vždy budeš cítit, že tvoje), neprobírat se společnými fotkami, na kterých jste byli šťastní, nespat v jeho tričku, nečichat k jeho parfému. Budeš asi nějakou dobu dost otravovat své přátele, ale alespoň se ukáže jací jsou…
Jen tak se dá začít znovu. A časem, až se ti samy od sebe začnou denodenní představy o bývalém pomalu rozplývat, až občas uděláš i nějaký vtip o vašem vztahu nebo poznáš někoho jiného, ucítíš sama v sobě, jestli jsi připravena jít dál.
Největší chybou je chtít to „nebožtíkovi“ osladit, předvést se jaká jsem žhavá šťabajzna a střídat milence – nejlépe z řad jeho kamarádů, v opilosti mu volat, ztrapňovat se dolézáním nebo s ním mít sex „na rozloučenou“. Následky si pak bohužel poneseš sama a bývají, no… Nic moc…:-(

Opít se tak, že mi z toho je tak špatně, že si řeknu, že mi za to nestojí se kvůli tomu trápit a nebo se pousmát a říci si, je to prostě život. Najít si nějakou činnost (i třeba si o tom s někým občas pokecat, nebo zapojit se do nějakých občanských aktivit – jít mezi lidi, netrápit se doma), která mne převede na jiné myšlenky a na vztah vzpomínat v dobrém. Protože to je život.

Pokud něco ve vztahu neklapalo, je vždy lepší vyrovnat se s tím, že skončil. Horší je milovat partnera a zjistit, že on to tak necítí, nebo že si našel někoho jiného.
Člověk se podvědomě brání bolesti, proto se snaží nepřipustit si opuštěnost, zradu, samotu. Jenže ve své podstatě si právě s tím přiznáním si skutečnosti otevíráme cestu k vyléčení svých problémů, k vyléčení „zlomeného srdce“.
Moje rada je, najít si klidný koutek, ponořit se do svých myšlenek. Projít si v nich znovu to, co se Vám stalo. Uvědomit si bolest, jakou Vám tahle rána působí a přiznat si, co se stalo. Také je třeba si uvědomit, co vlastně vůči bývalému partnerovi cítíte (bolest, vztek, lítost…). Všechny tyto pocity si potřebujete přiznat, procítit a protrpět. Budete-li se jim bránit, budete se trápit tím déle. Zlobte se, křičte, nadávejte, plačte. Popusťte uzdu svým emocím. Jen tak se Vaše nitro vyčistí, bolest odejde a Vy budete schopná pokračovat dál.
Netrapte se zbytečně, přiznejte si, co Vás tíží a já Vám přeju, aby vše rychle přebolelo.

Proto je nejlepši bud´ s nikym nic nemit a nebo se nezamilovat, ale tu druhou možnost zvladne jen hodně málo jedincu.

Čas… a ten čas vyplnit něčím, na co dřív (s ním) tolik času nebylo. Obvolejte kamarádky, býv.spolužačky, vyražte s nimi na tah, do kina, na čundr. Navštivte tu, která se odstěhovala a třeba jí chybíte. Věnujte se koníčkům, které Vás bavily jako holku – malujte, modelujte, vyšívejte nebo si zajděte zacvičit. Dopřejte si něco, po čem dlouho toužíte. Přečtěte si dobrou knížku – třeba Jih proti Severu. A věřte, že každý konec je začátek něčeho nového!

To znám, aaaach jo..... no, tak to já nejdřív jen čuměla, jako péro z gauče, nevěřila jsem tomu, pak mě chytnul vztek, řvala jsem jako želva, dokonce jsem se po letech picla 🙂, pak přišel smutek, pořád jsem brečela a brečela a jednoho dne jsem se vzbudila a řekla jsem si, že už to stačilo, vzala jsem ten jeho pitomej ksicht na fotkách a propíchala jsem ho šipkama, udělala jsem si z jeho fotek terč, pak jsem je spálila a bylo po smutku, jo a předtím jsem mu na těch fotkách přimalovala fousy a brejle, i jizvu na tváři 🙂 to se mi ulevilo…