Jak se lidé starali o svůj chrup v době kamenné?

Nestarali. Sice se jinak stravovali, ale zuby se jim prostě přirozeně kazily (podobně jako se kazí zvířatům). Také se dožívali výrazně nižšího věku. Spíše než zkažené zuby je trápilo, jak přežít (a možná ani to je tak netrápilo, šlo spíš „jen“ o pudem naprogramované přežití).

Jedna z nejstarších zmínek o zubařských zákrocích je stará přibližně 7000 let př. n. l. z Indie. Tehdejší rádoby zubaři používali ke své práci smyčcové vrtáky s pazourkovým ostřím, které se roztáčelo tětivou luku. Analýza kosterních pozůstatků z pohřebiště v Indii navíc odhalila, že jako zubní výplň se údajně používala živice. Zdá se, že už v té době měli zubaři k ruce pomocníka, mezi jehož povinnosti patřilo držet ruce a nohy vzpírajících se pacientů.

Zmínky o léčbě zubních problémů se objevují i na egyptských svitcích z roku 1500 před naším letopočtem. Vědci předpokládají, že Egypťané prováděli zubařské zákroky už 2500 let před naším letopočtem. Například chybějící zuby se nahrazovaly zvířecími. Revoluci v stomatologii uvedli na scénu Etruskové. Na kosterních pozůstatcích datovaných kolem roku 500 před naším letopočtem archeologové našli zubní můstky vytvořené ze zlatých drátků, a dokonce i částečné protézy. Tyto praktiky od nich později převzali i Římané. Zcela jinak se stomatologie vyvíjela na východě. V Číně se například používal amalgán stříbra k vyplňování zubů už 200 let před naším letopočtem a na rozdíl od Evropy byla v asijských zemích péče o zuby součástí běžné lékařské praxe.

První zmínky o zubní výplni amalgámu pocházejí již ze starověké Číny. Ve středověku bylo trhání zubů výsadou kovářů a potulných ranhojičů. Poté bylo léčení zubů v kompetenci chirurgů. Počátkem 18. století dal francouzský chirurg Pierre Fauchard podnět ke vzniku stomatologie jako samostatného oboru. Obávaný symbol zubařů, zubní vrtačku, zavedl do praxe roku 1872 americký zubař James Beall Morrison.

Internet.