Jak jste si pořídili svého domácího mazlíčka?

Sbalila mne :)

Obě feny jsme si vzali od kamarárádky,když se rozvedla,kocoura jsme dostali jako koťátko od jiné kamarádky.Psa z útulku bysme si klidně vzali,ale z množírny nikdy.Psi tam trpí,tím že tam koupíš štěně to vlastně podporuješ.

Babčina mi koupila dogu abych neseděla doma a fakt to funguje.
Ani sem se nedostanu tak často jako dřív. Jinou rasu sem nechtěla a sama bych na něj neměla 🙂
Je to drahá záležitost ale vyplatí se:-)
Z útulku měla babča labradora a byl opravdu úžasnej.
Umřel ve třinácti letech.

Kupovala jsem si jak fenu a pak psa s průkazem původu od vynikajících chovatelů, tak jsem se ujala nalezené feny (dohledala jsem majitele podle tetování, byla s PP, už ji nechtěl, nechal mi ji), jednu fenu mam z vlastního odchovu (bez PP, ale s veškerou péčí odchovaná čistokrevná štěňata).
A k mnozirnam chci říct, ze je to chyba i kupujících, to mi nikdo nevymluví. Když je někdo ochotny koupit si nemocné nebo příliš mladé stene, aniz by viděl podmínky, odkud je, tak to nemá v hlave v pořádku.
Pes z útulku může byt risk, ale může být i super.

Tá dnešná, prišla sama, mala mesiac keď ju vyhodili na hrádzi (zjavne to bol darček za vysvedčenie, ale čoskoro už bola na obtiaž, tak ju vyhodili. Žiaľ, bežne takéto darčeky nachádzame po Vianociach a vysvedčeniach.) a už sa dožíva stredného veku.
Predtým to tiež bol darček za vysvedčenie, ale potom zistili alergiu u otca, tak sa opýtali, kto zoberie „sirotka“, títo ju aspoň nevyhodili. Táto „sirota“ sa potom dožila 18 rokov, než odišla do psieho neba.
Ešte je veľa nezodpovedných ľudí, ktorí si zoberú živú hračku a keď zistia, že sa o ňu treba starať tak ju vyhodia, alebo rovno zabijú (aj takéhoto poznám) a pritom sa navonok tvária ako milovníci prírody.
Prepáčte za výlevy, ešte dnes mi to búri žlč.

Normálně jsem tu holku sbalil…
😉
Nejlepší domácí miláček, co znám…
Ale je pravda, že jsem ji musel trochu ´dovychovat´…
😁

Jednoho pejska máme nalezenýho a druhýho zadarmo od lidí, co se chtěli zbavit štěňat :)
Ještě mám želvičku, ale tu jsem si koupila od zodpovědného chovatele.

Pořídila jsem si jej tak, že odkudsi z nebe přiletěla andulka, byla chudák unavená, hladová a žíznivá. Nakrmila jsem ji, napojila a už u mě zůstala. Také jsem měla trochu strach, jestli ji někdo nevypustil nemocnou, ale zůstala u mě hodně let, než odešla do ptačího nebe. Nezapomenu na ni, byla s ní legrace. 🙂

K nám domů zvířátka nesměly… Víte, jak je to smutné, když pak odcházejí… Pak jednou jel přítel na cyklo-výlet… Večer když se vracel domů, tak mi volal, že našel kočičku, takže jsem za ním šla, kočičku jsme přinesly domů a o víkendu to byl přesně rok, co u nás bydlí :)