Jak jste se vyrovnali s odchodem psa do psího nebe?

Už to byl rok a stále nám chybí.Byl to krásný 10letý rottvajler,bohužel se objevil nádor ve spodní čelisti.Hlavně syn,který si ho vypiplal od psího miminka,se dodnes nemůže vyrovnat s tím,že to byl on,kdo musel rozhodnout o jeho konci.Bylo to ale nezbytné,protože v tomto případě už mu páníček nemohl pomoci.

S odchodem mojí první fenky, která zemřela ve 14,5 letech, jsem se vyrovnávala hodně špatně. Byl to můj vysněný pes, na kterého jsem čekala spoustu let, než jsem si ho směla pořídit. Bylo mi 14 let, když mi ji táta koupil. Chodila jsem s ní na cvičák, po čemž jsem celý ty roky toužila a byla to moje nej kámoška, brala jsem ji všude, kam to šlo, s sebou. Pak se se mnou přestěhovala za manželem, vdala jsem se, nejstarší dcera si na ni ještě pamatuje.
Když pak umřela, myslela jsem, že už se nebudu snad moct nikdy zasmát. Minimálně týden jsem se opravdu nebyla schopná ničemu ani pousmát, pořád jsem brečela. Smutek pak trval ještě hodně dlouho, myslím na ni dodnes, i když je to už asi osm let, jestli dobře počítám.
Nechtěla jsem jinýho psa, protože jsem nevěřila, že by ji mohl nahradit, že by to bylo k něčemu dobrý. Ale kámoš mi tenkrát přivezl asi po půl roce nalezenou fenku stejnýho plemene, protože věděl, jak jsem měla tu první ráda. Já nechtěla, když mi volal, o žádným psovi ani slyšet, ale on ji přivezl a když jsem ji viděla, tak mi šly slzy do očí a nemohla jsem ji už odmítnout. A za sebe můžu radit, že to je docela dobrej lék na smutek, nevěřila jsem tomu, ale zase kolem mě běhal podobnej pes, chodily jsme na procházky a ulevilo se mi. Už to není stejnej vztah jako s tou první fenkou, to už ani nejde, i když ji mám taky ráda, ale chci jen říct těm, co třeba váhají, že pořízení novýho psa psychicky hodně pomůže. Pokud jsou k tomu samozřejmě podmínky, aby člověk dalšího psa měl.

Mně naštěstí ještě ne, (obrečela jsem číču – a trvalo to několik měsíců), ale až to přijde, pořídím co nejdříve dalšího mazlíka. Útulky jsou plný.

to je mi moc a moc líto =( doufám, že váš pejsek má tam někde moc dobře…

naše Artuš zemřela doufám klidně, nikdo mi to nechtěl říct – pochovali jsme ji u nás na zahradě pod švestkou, stloukla jsem jí křížek a nosila jí kytky až do doby než jsme se odstěhovaly. Mého vlastního pejska Nera, který ještě ani nedorostl dospělému věku a kterého jsem bohužel musela nechat na Slovensku nějaký kr*pl zastřelil =( Toho jsem bez ustání oplakávala přes týden a ještě stále mi jdou slzy do očí, když to teď píšu, i po těch devíti letech…

Zatim jsem pred rokem musela nechat " uspat " 17 leteho kocourka. Uz se mu spatne dychalo. V obyvaku nemam vystavene zadne fotky , jen toho kocourka. A obcas ho pohladim. Jsou to slzy , bolest , ale hlavni je , ze mel u vas krasny zivot a prozil si ho u vas urcite podle svych psich predstav. 🙂 A uvidite s pani , jak se casem rozhodnete … ja osobne bych si dala nekolik mesicu cas na porizeni dalsiho pejska. Chtela bych si za nim tu bolest prozit , myslet na nej … srovnavam to jako u chlapa. Take si neporidim hned druhy den , po jeho odchodu druheho … i kdyz … 🙂
P.S. Chtela jsem vas Elku jen trosicku rozveselit , snad se na me nebudete zlobit a nevyridite si to se mnou na Viktorce , az se tam potkame. 🙂 -iv-

Uz se nam to stalo 2×. Oba jsou pochovani na chate. S prvnim jsme se casem vyrovnali prichodem dalsiho, ale dal uz jsme nepokracovali. Casem zemreli i ti, kteri by se o nej mohli starat a nyni by pes cakal az se vratime z prace a to by byl chudak.
Ale to prazdno prekona az cas. Bylo to smutne.

Ber to tak, že to byla už pěkně stará psí babka a tudíž na to „měla nárok“. Smrt patří neodmyslitelně k životu a pokud dotyčný tvor před smrtí netrpěl, co víc si, co se jeho odchodu týče, přát.

Nestrašte mě, Elku :(((( Mám doma psího dědečka, letos bude mít 13 let. Ještě na vánoce to byl čipera s duší puberťáka – a pak nám začal stárnout před očima, skoro ze dne na den. Většinou teď jenom spí, o hraní už nejeví zájem…jediný, na co ještě jakžtakž slyší, je „maso“ a „salámek“ – to vždycky zvedne hlavu a dokonce i zapanáčkuje. Jinak už má rád svůj klid, což je u něho děsivý nezvyk – vždycky to byl nezmar :( Úplně se děsím, co bude až on tu nebude – je to můj úplně první pejsek v životě, od první chvilky jsme byli kámoši. Radši o tom vůbec nepřemýšlím :((
Vaší Žanetky je mi líto – a vás taky. Pokud jste jí ale byl dobrým páníčkem a ona vám dobrou životní parťačkou, můžete mít aspoň fajn pocit, že s váma celý ty roky byla ráda a měla krásný psí život. Ale to asi moc útěcha není, co? :((