Jak je možný že v Severní Koreji, Vietnamu, Kubě a Číně ještě nikdy nebyla revoluce?

Ve všech těchto státech byly revoluce.

Je to trošku složitější, ale hlavní viník je v tom, že výše uvedené státy žádnou revoluci nepřipustí, ani o ní zásadně nediskutují. Oni to mají na věčné časy. Revoluce prakticky není možná tam, kde se může pouze za vyslovení tohoto slova poslat do gulagu. A kdyby se i tak něco připravovalo, nebyla by to revoluce, ale kontrarevoluce. Normálně by se tomu ale řeklo: Konec nenáviděné diktatury.

Že v Číně nebyla revoluce? Říká ti něco jméno Mao Ce-tung? Přeci si nemyslíš, že tam jsou Komunisté odnepaměti ;)

Přečti si něco o těchto státech a dozvíš se víc. Stačí ti jméno Fidel Castro?

Pro revoluci je potřeba povstání lidu, navíc většina asijských zemí je hodně založená na kolektivismu. Nedovedu si moc představit že by někdo riskoval mít špatnou reputaci v kreditním systému. To pak má člověk snadší se přestěhovat ze své země než bojovat se systémem. (Píšu zde spíše o číně, ale ostatní země na tom budou podobně)

Proč jste vyjmenoval státy, ve kterých byl asi nejvyšší počet revolucí?
Jinak doporučuji filmovou trilogii Kmotr – mimo jiné je tam také ukázána revoluce na Kubě.

V těchto zemích bylo několik revolucí a naposledy ty, u kterých se ustanovilo jejich nynější zřízení, které stále trvá a jen tak nepřestane.
Ale chápu, jak to myslíš — jakože proč u nich nebyla revoluce od té doby, co tam mají takové poměry (politické, ekonomické,..) a že už je to dlouhá doba?

Je to v tom, že si neuvědomují, jak na tom jsou (ve srovnání s ostatními) nebo že by mohli žít něak jinak. A je to zvykem – většina lidí se už v současné podobě těch států narodila nebo už jsou tak staří, že si tou dobou přivykli.
Další věc je, že na tom nejsou ještě tak špatně, aby to bylo na vzpouru (lidi snáší třeba i tyranii, pokud to až nějak drasticky nezasahuje do jejich života).
A i kdyby někteří změnu chtěli, tak od řečí k činům, je to daleká cesta (mně připadá pravděpodobnější, že změna v těch státech příjde -brzy- spíš zvenčí než zevnitř).

Taky jsme byli destíky let v komunistickém režimu a trvalo než došlo na revoluci (a to u nás panovaly celkem dost jiné podmínky než jaké panují třeba v Koreji nebo na Kubě). Navíc tam mají diktaturu a ještě k tomu dědičnou-dynastickou, která to silou udržuje.
Čína už na tom až tak špatně není (ani nebyla), ale řekněme to tak, že jsou běžní Číňani natolik zaměstnaní (svou prací), že nemají čas na nic jiného – natož myslet nad sebou, svou situací nebo přemýšlet nad změnou (a takhle obdobně je to i vtěch ostatních státech).

V Sýrii je taky diktatura a dokonce válka, v Bělorusku je diktatura a ani v jednom to na změnu nevypadá v Bělorusko už vůbec ne.

Je třeba si uvědomit, že (každý) stát má sílu a moc, kterými si vynucuje poslušnost, dodržování zákonů a trestání nepokojů… to by lidi museli mít víc důvodů a problémů, aby se s vědomím vzmohli proti této síle (proti zavedeným pořádkům, zvykům, zákonům, policii, armádě, „jistotě,“…) a muselo by jich být víc.
Lidi někdy vyloženě touží po změně (s tím, že doufají v zlepšení), ale na druhou stranu se změny bojí a drží se „jistoty“ – prostě toho, jak to je.

Upravil/a: DoTazatel