Jak casto myslej lidi na sebevrazdu??

Normální by to být nemělo.

Většinou při nějakém silném stresu

ztráta práce, rozhod s dívkou, důležitá zkouška ve škole (maturita, státnice, bakalářka, diplomka)

Ač je život těžký, normální to není a jakmile někdo začne mluvit o sebevraždě, měl by se ihned nechat hospitalizovat nebo alespoň využít ambulantní péči psychologů a psychiatrů. Člověk, přemýšlející o sebevraždě trpí jistě silnými depresemi a úzkostmi a jinými psychickými potížemi, měl by se okamžitě svěřit do rukou odborníka, než to bude chtít provést a od myšlenek ke skutku je jen krůček, věř mi, tak aby si pak pozůstalí nervali vlasy, že nic nepodnikli pro jeho záchranu a podcenili situaci

V posledních létech, podle prudce stoupajícího počtu sebevražd asi čím dál častěji. Normální to ale zcela neni. Vše jde řešit nějakým jiným způsobem. Dokáži si však představit, že se někteří dostanou do tak tíživé situace, že jiné řešení nevidí, i když existuje.

Hele, já bych řekl že to do jisté míry normální je. Alespoň párkrát do roka na ni minimálně před spaním pomyslí většina dnešních lidí, z různých důvodů. Taky záleží na tvojí povaze. Někteří lidé jsou na takové myšlenky náchylnější než ostatní, třeba takový sangvinik má malou šanci že ho něco takového napadne ale flegmatika to může zastihnout třeba i několikrát týdně a přesto může být schopen normálně žít. Stačí se podívat na nejlepší malíře, skladatele a umělce vůbec. Hodně to souvisí i s inteligencí člověka. Chytří lidé jsou, hezky česky řečeno :D, náchylní k přemýšlení, tím myslím hlubší filozofické myšlenky, většinou těsně před spaním, a takové úvahy je mohou vést i k myšlenkám na sebevraždu. Určitě nesouhlasím s Pusinkou50, takové myšlenky jsou lidské (jistěže pokud na ni někdo myslí každý den tak je to problém a měl by to řešit s lékařem) a při prvním problému se považovat za blázna a utíkat v kazajce do Bohnic je jednoduše hovadina. Právě takové zbytečné obavy a pochybování o vlastním myšlení z vás může blázna udělat, protože doktor vám může namluvit spoustu odborných termínů, které nemusíte hned dobře pochopit a potom se považovat za šílence při první myšlence na smrt nebo něco podobného. Jinak pro Drap, zvyšující se počet sebevražd souvisí především s větším počtem obyvatel, rozhodující jsou tu procenta a ta podle mě tak vysoká nejsou. Lidé na sebevraždy myslí odnepaměti, proto si (podle mě) vymysleli na středověké obyvatele Peklo, které je mělo děsit a odrazovat od sebevraždy, na kterou by nejspíše mysleli neustále, vzhledem k tehdejším hrozným životním podmínkám a chudobě. Dokonce i u některých zvířat se dají pozorovat sebevražedné sklony, tudíž bych v tom neviděl hned duševní chorobu ale problém přitozeně spojený s hlubokým přemýšlením.

Nikdo nikomu do hlavy nevidí a normalita neexistuje.To máš hodně těžké. Hodně záleží na tom v jakém prostředí člověk vyrůstal a nadále žije, jaký má temperament, jak se mu daří. Máš třeba typy, které nerozhodí nic a klidně bude somrovat na ulici nebo krást a druhý si hodí mašli jen proto, že ho někdo pomluví. Jsou lidé – do kterých by to nikdo (ani v rodině) neřekl, protože se zdá, že mají všechno a jednoho dne zjistíš, že se dotyčný třeba zastřelil. Pak jsou „notoričtí“ sebevrazi, kteří vyhrožují kudy chodí a přitom se mají tak rádi, že si nic neudělají nebo „jenom“ páchají demonstračky. Jsou i takoví, o kterých se jiní domnívají, že jenom straší, ale oni to přitom myslí skutečně vážně. Další jsou ti, kteří si sebevraždu jako poslední řešení nikdy nedokázali představit, ale ocitnou se najednou v tak silné depresi, že dojde ke zkratu a ve velkém psychickém vypětí ji vykonají. Jiní lidé mohou také užívat návykové látky a to je samostatná kapitola – tady jsou sebevraždy nejčastější. Nejde jen o ilegální drogy nebo alkohol, ale i o silné léky proti depresi. Nemocní BAP – na kterou žádný soudný psycholog „nevěří“, protože pokud se dostatečně vzdělává, má velké zkušenosti a letitou praci s psychicky nemocnými pacienty, moc dobře ví, že BAP prostě neexistuje, ale je to jen moderně pojmenovaný balíček chyby v komunikaci spojené často se špatnou medikací psychiatrů, kteří pacienty rádi doslova nadopují léky, které doslova zničí a rozloží jejich osobnost a není cesty zpět. O nehorázném využití elektrošoků na tuto „poruchu“ – které se používají k léčbě epilepsie se ani zmiňovat nebudu – to by se jim mělo zakázat. Ale to je něco trochu jiného.

Já nad tím přemýšlím asi jednou týdně a vždycky ten stejný příběh, že se hezky upravím, nahodím oblek, nechám dopis na stole, uklidím si pokoj, rozloučím se s nejbliššími a jít na věc :D a to když jsem ve stresu většinou nebo někdy jen tak prostě :D