Existuje něco, co nemá počátek?

Ano. Třeba kruh. Kde začíná?

Každý počátek a konec je jenom iluze, vše plyne, to lidi chtějí mít ve všem jasno a tak vymýšlejí počátky a konce.

Ano, například ležatá osmička (nekonečno).

Nekonečno nemá počátek.
😄

Filip zde nakousl začátek a počátek. Naše rozumové schopnosti jsou omezeny časoprostorem, kde věci mají svůj počátek (to bych kvůli slůvku „početí“ vnímal spíš jako počátek časový) a většinou i začátek (prostorový). Ale z Einsteinovy teorie relativity se zdá, že může být i nějaké jiné vnímání, kterého nejsme téměř schopni.
Ani já se do toho nebudu pouštět, jen v tomto duchu malinko k tomu kruhu:
Ačkoliv můžeme pseudofilozofovat, že kruh nemá začátek, tak většina kruhů má počátek. Buď ve svém středu (např. letokruhy stromů, kruhy na vodě,… a i když to tak někdy není, tak každý bod kruhu je vždy řízen od jeho středu. Podobně u nepravidelných tvarů, jako kaluž s vodou, která vznikala od nejhlubšího místa, nebo brambor, který také se také z nějakého bodu rozrůstal. Takže najít věci bez začátku časového je mnohem těžší a možná i nemožné, než najít věci bez začátku geometrického. Samozřejmě mimo Boha.

Třeba život?

Proto my lidé stále taky nevíme, jestli dřív byla slepica, anebo vajco.

Dobrá otázka! 😎 A jednoduchá, arciť obsáhlá, odpověď.

Samozřejmě, že existuje: začátek. 🤷‍♀️😂 Až tak jednoduché to je. A není…

To je úplná klasika Existenzphilo­sophie, rozdíl mezi zážitkem a prožitkem, eo ipso, rozdíl mezi začátkem a počátkem.

Zážitek je jasný: vezměme jako příklad skok padákem. Tak to je jasný: si to objednáš, takže víš, kdy bude začátek, a v okamžiku začátku je zážitek započat. Takže co, vyfasuješ padáka, brejle, rukavice, helmu, atp., si to oblékneš, naložej tě do samoletu, vyletí s tebou nad pole, otevřou dveře, kopnou tě do dupy a letíš. A když se otevře padák tak i přistaneš. Respektive přistaneš tak jako tak, nicméně když se padák neotevře, zážitek tím bude, poněkud, poškozen.

A ať už přistaneš s padákem, nebo bez padáku, zážitek je tím ukončen. V tom druhým případě už ti, asi, bude Wurst, v tom prvním máš na něj vzpomínku. Jak hlubokou, no tak to už je různé, taky podle vkusu každýho soudruha, a taky jak je na tom compañero po tý stránce psychiatrický. Někdo bude mít hlubokou vzpomínku na celý žití, druhý jako cool, mañana, pobavilo, dobrý a jdeme dál. jyřýkA fY ostafný svíše a chmis 🤪🤓😵‍💫👽 by to posmýkalo na celý žití, že by tetyčka musela volat los ambulancias a museli by ho, zase, rozchodit.

Ale pořád by šlo o zážitek, který byl započat a byl ukončen. Pokud nejsi úplně v řiti, po tý stránce psychiatrický, máš nějakou frustrační odolnost, tak adrenalin, ergo endorfiny, vzpomínka když ne na celý žití, tak nějaká na pár roků určitě, ale tím Schluß.

Prožitek je jiný Kaffee.

Typickým etalonem prožitku je Weischedelův (Wilhelm Weischedel – Die philosophische Hintertreppe) frontový prožitek. On o něm, teda, píše i Patočka, ten je českýmu naturelu obecně bližší a od Patočky ho zná většina studentů filosofie, Weischedel je na ně vysoký level, v dnešní době. 😅

To stojí żołnierz, mladý żołnierz – kolem 20ti roků – na vartě, v zákopu, ve Velký válce. Mezi jeho zákopem a zákopem nepřítele je území nikoho, pak je, teda, ten zákop nepřítele, a v něm Ganz stejný ucho żołnierz. Podstatný je, že ti dva o sobě vědí, ale se nevidí a se neslyší.

V tý době to bylo novum, do tý doby se bojovalo po staru, tj. na jednom kopcu jedno wojsko, v červeným Mantelu, na druhým kopcu druhý vojsko, ve žlutým Mantelu, dobrý, tak za nimi Artillerie, jasný – bog wojny, no a teďka pochodovali proti sobě, zaklekli jedni, druzí si stoupli, obojí vystřelili, a dokud je protivník netrefil, tak pořád dokola, až se dostali, případně, na kontakt, no a pak boj muže proti muži.

Tohle je ale jiný. Ucho, mladý, żołnierz stojí v tom zákopu. Šest hodin, osm hodin, deset hodin. Ve vručici, v mrazu, v dešti, větru. Po kolena v bahně, z gangsterem kożuchowym, z agentem kanałowym, nemytí, neholení hladoví, žízniví, bez tabáku…

Stojí a čumí do blba. Může vidět krátery, může ale být mlha opar, cokoli. Může přijít plynový útok. Může ho picnout Artillerie.

Stojí a je sám se sebou, v bytostném tázání, jsa uvržen v situaci, ježto ústí v nesnesitelnou nesmyslnost bytí. Ta situace, sama o sobě, je ještě zážitek a byla započata. A, ano, každý jí vnímá jinak – proto je to, taky, situace – viz jyřýk 🤪🤓😵‍💫👽 & skok padákem! 😅

Ano, ta situace ano. Ale ta situace počne (téměř) v každém bytostné tázání. Tak jaký bejvá bytostný tázání takovýho dvacetiletýho ucha? Že, vlastně, dosud pořádně nežil. Že se s tou mámou mohl doma rozloučit lépe. Že se jí mohl omluvit (za to a za to – objektivně to bejvaj banality), poprosit ji o odpuštění. Že ty svý Andulce, vlastně, ani pořádně neřekl, jak hodně jí má rád. Že, vlastně, ani nevěděl, jak hodně jí má rád. A že jí má kurwa hodně rád! 🤷‍♀️

No a tak to trvá hodinu, dvě, deset dvanáct. Jde o tu první vartu, o ten první bytostný otřes, o ten první šok že setkání se s realitou. Druhý den je to už jiné, jako pořád je to, třeba, ještě otřes, pořád je to těžké, ale jiné. A časem se z toho stává rutina.

Dobře to illustruje německá série Unsere Mütter, unsere Väter (2013), na tom Friedhelmovi (Tom Schilling) je, myslím, ta proměna viditelná natolik, že ji chytí i typický našinec – technický a technokratický omezenec, sociální tupan. 😅

Ano, v takovou proměnu, skrze rutinisaci, se prožitek může zvrhnout. A, ano, většinou zvrhne.

Aby se tak nestalo, jedinec musí být s to, mít k tomu vnitřní puzení, sílu, ochotu, se k tý situaci v myšlenkách vrátit. Znovu prožít to, co dávno zametl do zapomnění. Vyvolat to, setrvat v té situaci, i když je nepříjemná, setrvat, znovu a hlouběji, v bytostném tázání. A pak se v něm zrodí nový počátek, z kterého se započne veliká změna. A toho jedince to změní.

Jestli k lepšímu, nebo k horšímu, toť relativní vždy. Posílí se jeho frustrační odolnost, poníží banálnost a malichernost jeho osobnosti. Konkrétně to každého promění jinak, co člověk, to originál.

Ne, nepotřebujeme Velkou válku, nepotřebujeme ani žádnou jinou wojnu. Takové situace jsou člověku žitím „servírovány“ s železnou pravidelností.

Jako typický příklad mi přijde, co jsem viděl v několika českých filmech: psychiatrická léčebna, no, taková normalisační, šedá, ošumtělá, tam ti pacoši, s hlavou, v erárních, pruhovaných, pyjamas. A na tý společenský místnosti hraje – stará malá, černobílá – televise, a v ní kolová.

Tpč, to nemusím prožít, do toho se fakt dokážu vcejtit. Prostě se tam nějak dostaneš, ať už proto, že tu péči potřebuješ, nebo omylem, v tomto je to dokonale nepodstatné. Už tam jsi. Nic extra, že jo, samo o sobě. Plus to prostředí. Plus ti chovanci tam. A do toho: kolová v televisi! Hej, co může být horšího??? Šachy? Možná, ale spíš ne, ta kolová je horší. 😅

Toť jenom příklad, jistě si každý (krom zdejších pacošů) bude s to do toho dosadit svůj.

No, a co má počátek, musí mít začátek, ale co má začátek, nemusí mít počátek.

Ergo, cokoli, co má začátek, nemusí nutně vést k tomu, že bude mít počátek.

Chuck Norris nemá počátek