Elektromagnetické záření má jak vlnový, tak částicový charakter. Co rozhoduje, jak se maji chovat částice?

Způsob pozorování. Záření se nemění. Ale my lidé známe v klasické fyzice pohyb hmotných částic a pak také známe šíření různých vln v různých prostředích. A zrovna el. mag. má některé charakteristiky odpovídající hmotným částicím a některé charakteristiky odpovídající vlnění. Vědec či technik si podle toho na čem pracuje může vybrat jaký „náhled“ na chování záření zvolí. Samozřejmě musí vědět proč to dělá a za jakých omezujících podmínek si to může dovolit. Pokud se zmýlí, jeho práce bude naprd.
(Ok, nemusí být naprd. Dobře vedený a zaznamenaný experiment který nevyšel stále může dát spoustu užitečných informací.)

Na to se dá odpovědět jednoduše: Rozhoduje o tom příroda se svými zákony! Chování světla bylo příčinou sváru mezi fyziky v době předcházející pochopení toho, co se dnes nazývá vlnově korpuskulární dualismus. Viz https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Dualita_%C4%8D%C3­%A1stice_a_vln%C4%­9Bn%C3%AD
Proč se světlo (obecně el.mag. záření) chová někdy jako korpuskule a někdy jako vlna závisí třeba na rozměrech překážky, se kterou se potká a vlnové délce světa. Bude-li mít překážka rozměry znatelně větší ve srovnání s vlnovou délkou světla, bude se světlo chovat podobně jako částice, tj. bude se odrážet, čili řídit se zákony geometrické optiky. Bude-li jeho vlnová délka srovnatelná s rozměry překážky či dokonce větší, pak se bude chovat jako vlnění a bude docházet k jeho ohybu, tj. obcházení překážky. Každá částice se tedy může chovat i jako vlna. Důvod, proč tento dualismu nepozorujeme u předmětů věších rozměrů, ale výrazně jen u částic v mikrosvětě spočívá v doprovodných vlnách De Broglieho, které mají u větších částic a předmětů tak malou vlnovou délku, že prakticky neexistují a nemohou vlastnosti částice znatelně ovlivnit. V případě elementárních částic (např. elektronu) mají nezanedbatelnou vlnovou délku a částice pak má korpuskulárně vlnový charakter, což bylo mnohokrát ověřeno pokusy.