Dokážete z obličeje poznat, že dotyčný člověk lže? Může nonverbální komunikace prozradit charakter člověka?

Nedokáži zcela přesně. Jsou však někteří lidé, kteří to dokáží odhalit velmi přesně.

Ano, jsou to určité pohyby očí, dýchání, poloha těla. On třeba říká ano, ale nedívá se na vás,

Charakter asi ne, ale to, ze lze, vetsinou poznam. Bud se ti nediva primo do oci nebo hodne mrka a mluvi prekotne rychle.
Na tohle jsou odbornici ve firmach pri prijimacich pohovorech. Sleduji tzv. rec tela.

Pokiaľ nie je dostatočne presvedčivý svojim vonkajším prejavom, ani verbálnym (ústnym) prejavom možno jeho charakter odhaliť.
Ale dobrý herec, nemusí to byť len školený herec, ale aj lekár, politik, právnik a podobne, ktorí svoje city musia „profesne“ skrývať, dokážu ovládať aj svoje vonkajšie (nonverbálne) prejavy.

Ano, na 99%.

To 1% jsou:

1. lidé, kteří mají nestandardní řeč těla,
2. lidé bez svědomí a
3. lidé, kteří jsou přesvědčeni, že hovoří pravdu, ačkoli jí nehovoří.

To není žádná mystika, nebo něco podobného. Stojí to na jednoduchém principu:

Veškeré emoce, které prožíváme, se zrcadlí v mimice obličeje. U někoho více, u někoho méně, ale zrcadlí. Kulturně jsme nastaveni tak, že lhát je špatné, ergo, lžeme-li, minimálně na nevědomé úrovni se stydíme. Člověk je nadán neutuchající potřebou hledat racionální ospravedlnění pro iracionální chování, takže sám sebe dokáže přesvědčit, že lže právem, protože (to dělá pro někoho, protože mu nic jiného nezbývá…).

Nicméně, pokud nejde o opravdu pathologickou osobnost, tak i když sám sebe přesvědčí, že lže právem, tak „něco uvnitř“ mu říká, že nikoli. A to se zrcadlí v obličeji: uhýbá pohledem, šklebí se atp.

Mimika obličeje je, nicméně, do značné míry sociokulturní záležitost. Američan se usmívá, i když je pekelně nasraný („keep smiling“), poněvadž je tak vychovaný. Polák, čím je nasranější, tím klidněji a důrazněji hovoří, a tak by šlo pokračovat. I mezi čechem a moravanem je, jistý, rozdíl v mimice obličeje (arciť, samozřejmě, to není absolutní). Proto to nepoznáš na 100%, u některých lidí to trvá nějakou dobu, než přijdeš na to, co dělá, pokud lže. Ale jestliže vnímáš a sleduješ, je to otázkou nikoli jestli, ale kdy.

Samozřejmě mozek je makroprocessor, a jsi-li dostatečně inteligentní a erudovaný v dané oblasti, není pro tebe problém sám sebe přesvědčit, že hovoříš pravdu, ačkoli jí nehovoříš. Souvisí to, také, s tím, že je poněkud značná diarchie mezi objektivní materiální pravdou a pravdou jinou. Jiná pravda je vždy relativní, někdy také subjektivní.

Čím jsi inteligentnější, vzdělanější a výřečnější, tím snáze dokážeš „zalhat“, aniž bys materiálně lhal. Prostí lidé slyší, co chtějí slyšet, takže třeba politik řekne, že bude usilovat o…, což vůbec neznamená, že něco bude dělat, to je tak vágní tvrzení, že na jeho základě nemůžeš praesumovat vůbec nic. Politik, taky, nebude nic dělat, a pak řekne, že sice usiloval, nicméně … (oposice to zhatila, nebyla pro to ještě správná doba …). Když řekneš osobě v posledním stádiu rakoviny, že „to určitě bude dobré“, pak lžeš. Ale jestliže jí řekneš, že „to snad bude dobré“, nebo, že „je vysoce pravděpodobné, že to dobře dopadne“, pak nelžeš. Snad deroguje jakoukoli pravdivost výroku, protože obrací konkrétní, objektivní, tvrzení, do roviny subjektivismu a subjektivní vnímání čehokoli je vždy relativní, přičemž míra relativity je vždy subjektivní. Nelžeš, jsou případy, kdy se stal „zázrak“ (my nevíme proč) a lidé se uzdravili, i bez zásahu moderní medicíny. Že jsou to jednotky lidí na světě za rok nic nemění na faktu, že to – snad – může nastat. Ale, samozřejmě, 998 lidí z 1,000 to pochopí poněkud jinak. Výrok, že je uzdravení „vysoce pravděpodobné“ je, sice, na samé hranici objektivní pravděpodobnosti, ale ty to můžeš vždy odůvodnit tím, jak chápeš materii pojmu vysoký. Třeba tím, že v tomto stádiu se uzdraví jednotky lidí ročně, tento pacient se ti – subjektivně – zdál psychicky odolný, a tak v rámci možností je u něj vysoká pravděpodobnost, že by to mohlo dopadnout i dobře.

Ještě dále může zajít, ku příkladu, lékař, který řekne, že „udělá vše pro to, aby to dopadlo dobře“. To je nicneříkající, nicméně spoustu lidí tím uklidní.

Pak jsou nuance, jako je intonace hlasu. Většina lidí, jestliže vědomě lže, tak to sdělení říká méně epikurejsky a méně důrazně, než sdělení vědomě pravdivé.

Neomylně!

Jen někdy.
Ne.