Co si myslíte o tomto mém článku, který pojednává o tom, jak ošálit smrt?

Treba žiť pre život. Kým zostarneš pretečie ešte veľa vody v riekach. Pozri sa, mám o niečo viac rokov, ale napriek tomu nemyslím na smrť, ale na budúcnosť. Jednoducho, myslieť na (svoju) smrť nemám čas.
Len nedávno si vyrástol z detských nohavíc. Skús aj ty myslieť pozitívne, mysli na svoju budúcnosť. Hlavne nezabudni, tvoja budúcnosť bude taká, ako si ju sám spravíš.

Tak papír snese všechno. Tu hru neznám. A proč bys to dělal? Navíc při tvém mládí, bys měl být plný elánu a pozitivních myšlenek , dokonce na vrcholu. Ale když uvažuješ jako puberták, a myslíš si, že všechno je počítačová hra, tak nevím.

Víš, že mám úplně jiné přesvědčení a ne bez důvodů. Také křesťanství netvrdí, že zvířata po smrti končí. Občas s tím sice někdo vyrukuje, ale to není oficiální učení. Ale k tvé, docela zajímavé myšlence. Už na toto téma bylo natočeno dost sci-fi. Vlastně je to taková umenšená verze lidského snu na sestrojení života. Kdyby se totiž podařilo nahrát vše, co tě dělá živým tvorem, který si uvědomuje sám sebe, je tvůrčí, svobodný,…, tak by nebyl problém to analyzovat a sestrojit bytost úplně novou.
Jsem názoru, že s vývojem programů se roboti mohou živým tvorům čím dál víc podobat, ale to je vše. No jestli by se to povedlo, tak Bůh nás ochraňuj… Jinak, osobně bych si takové pokračování života asi nevybral, co bych z takové existence měl? Kde jsou tělesnými orgány způsobené pocity, uspokojení, radost, odměny, odpočinek. Myslíš, že pouze na bázi vědomí by tě např. pohled na ženu nějak potěšil? Atd. O ničem. Kromě toho, nespočet mystiků i obyčejných křesťanů prošli nepopsatelně sladkými zážitky spojení s Bohem. Zdá se, že toto spojení s Bohem je zakódované přímo do lidské duše. Pokud by duše byla oddělena od těla, nic kromě Boha ji nemůže uspokojit. Peklo.

Slátanina, jako většina tvých literálních děl.

Že jediný, kdo ošálil smrt, byl Sisyfos.

Směšuješ, sice, hrušky s jabkama, ale tentokrát to až tak neni na závadu. Pouze to konstatuju, jako factum.

Křesťanské (instituciona­lisované) pojetí eschatologické perspektivy je opravdu velmi, velmi nepravděpodobné. Ta vysoká míra nepravděpodobnosti je dána účelovostí a schematičností (konstruktu) a tím, že se tento konstrukt, za ty dva tisíce let, vyvíjel a vyvíjí.

Je to klasika, jak s dětmi ve školce: tady máš „kodex uživatele“, když se podle něho budeš chovat, tak půjdeš do nebíčka. A když se podle něho chovat nebudeš, půjdeš do pekla. Stricto sensu dogmatika nebe, ani peklo, nepopisuje, pouze peklo definuje jako místo, kde duše trpím úplným a permanentním odloučením od boha. To nevadí, všelidová tvořivost si s tím poradí! Však to známe, jak, třeba ve středověku, líčili peklo, že?

První věc je očistec. O tom v prvním století nikdo ani nevěděl. Druhá věc je, že s dá gumově přizpůsobit situaci tvrzení o tom, kdo bude spasen. Teda asi, že jo, protože boží vůli nikdo nezná. Ve středověku to byl, často, ten, kdo zaplatil odpustek, dneska budou spaseni, pomalu, všichni.

Ale křesťanský konstrukt eschatologické perspektivy nemá nic společného s reinkarnací. Reinkarnace je starší thesis, a hlavně není tak exklusivistická, netvrdí to jenom jedno náboženství. Faktem je, že my nevíme, jestli má člověk nějaký jiný zdroj energie, nějakou jinou podstatu, než která vychází z té biologické. Pokud ne, tak máš pravdu, pokud ano, tak se reinkarnace jeví jako racionální možnost. Ona také dává odpověď na spoustu oprávněných otázek. Tím neříkám, že pravdivou, pouze možnou.

Jestliže ale po smrti nic není, k čemu Tobě bude, že budeš v nějaké hře? Moc mi to hlava nebere. Nebylo by lepší žít v paměti lidí, než nějakého velkokapacitního harddiscu? Myslím tím blízkých lidí, ženy, dětí, nebo, co já vím, přítele?