Co považujete za skutečnou krásu člověka?

Asi je to subjektivní, ale myslím, že jde právě o ten subjektivní dojem. Krásu vnímám asi přes typické rysy, k tomu úsměv a rozzářené oči.

To se těžko „obléká do slov“. Nejde jen o vzhled – i když ten je potřeba k prvotnímu zaujetí, ale i o chování dané osoby. Vzpomenu-li na své poslední (byť neopětované) vzplanutí, připomínala mi vzdáleně jednu krásnou ženu, kterou jsem kdysi poznal na studiích, ale objektivně prý sama vůbec krásná nebyla, dokonce byste si ji na ulici možná ani nevšimli. Ale k tomu, že jsem se jí nechal okouzlit, přispělo její příjemné vystupování – nebylo to na první pohled, spíše postupně, dnes už je tomu více než šest let a ještě jsem se pocitu zamilovanosti nezbavil.
Už Ovidius kdysi napsal (a pak i několik dalších lidí po něm), že můžete „mít“ prakticky kteroukoli osobu, kterou si zamanete, jen je potřeba vědět, jak na to. Tím se dostáváme k tomu, že „skutečná krása“ tkví v čemsi neuchopitelném, těžko popsatelném, „kouzlu osobnosti“, pro nějž se ujal výraz „charisma“.