Samotné slůvko šlechta je českou hláskovou adaptací starohornoněmeckého slahta či středohornoně­meckého slahte, což znamená rod, původ, kmen. První záznamy o použití tohoto termínu v zemích českých pochází z konce 13. a počátku 14. století. Ve známém díle našeho středověku, Alexandreidě, se slovem šlechta označuje soubor zděděných mimořádných vlastností a schopností: ,,Každý vás svú šlechtu vzvěda, vzpoměň sě na svého děda, z kakéhos pošel poroda." Posléze začínají být šlechtou zváni i sami nositelé těchto vlastností, to jest ti, kteří zdědili onu „ušlechtilost“ po předcích. Kronikář české minulosti Dalimil k tomu praví: ,,Ostaralé střiebro a zbožie šlechtu činí." 🙂
https://zena-in.cz/clanek/vys­lechtete-si-slechtice-aneb-o-puvodu-slechty

Co píše Jlří Rejzek v Etymologickém slovníku. Původ od stejného základu, i když význam šlechtění se posunul např. na rostliny, zvířata, .

Původní význam dobrého rodu zůstal dosud ve šlechtiti a šlechtění,

šlechta, šlechetný, šlechetnost, šlechtic,
šlechtična, šlechtický, šlechtit, šlechtitel(ka), šlechtitelský, šlechtitelství, vyšlechtit, ušlechtilý.
Staročesky též ve významu ‘ušlechtilost, urozenost’. Stejně jako polsky .
szlachta tv. přejato ze středohornoně­meckého slahte, nebo starohornoněmeckého slahta, dnes Geslecht – rod. Pro šlechtu nově utvořeno slovo šlachta.
(ge)slehte ‘rod, původ, kmen’, jež souvisí se schlagen ‘bít, tlouci’ (společným
významem je ‘vyvíjet se určitým směrem’). V češtině a polštině přeneseno na rodové
šlechtictví, které do té doby u Slovanů bylo neznámé. Rodové šlechtictví je vynález Západlu.

Význam slova šlechtit, šlechtění dnes – Nechybujte,.cz

• zlepšovat vlastnosti křížením , výběrem, kultivovat
  • dodávat někomu šlechetnosti, zlepšovat vlastnosti někoho, činit ušlechtilým. . Slovo ušlechtilý zůstalo dnes jen v oblasti mravní – např,. práce šlechtí člověka
• hovorově – šlechtit se z hlediska krásy třeba před zrcadlem

Upravil/a: annas

Myslím, že jsi to nepochopil zcela přesně. Domníván se , že cšlechtění, jako název vzniklo právě od šlechticů. Pokud však šlechtic sám nic nešlechtí, tak spolu to nemá nic společného.
To že by král a rálovna šlechtili šlechtice je nesmysl.

„Šlechtění je metoda ovlivňování vlastností potomstva dlouhodobým cílevědomým výběrem rodičů s požadovanými znaky.“

Král a královna šlechtí šlechtice k určitému chování, vlastnostem, vystupování.

Upravil/a: WalterBishop

No, nejsem žádný filolog, ale domnívám se, že sloveso „šlechtění“ (tedy záměrné řízené zlepšování vlastností a kvalit) bylo odvzeno od podstat. jména „šlechta“.
Odůvodnění:

1. šlechta (jinak též „urození“) patřila k tzv „lepším lidem“ a sama se za ně považovala (majetkově, mocensky) oproti „neurozeným“ (tedy měšťanstvu a poddaným)
2. šlechta tvořila víceméně uzavřený stav, jehož příslušníci uzavírali sňatky v rámci své stavovské příslušnosti mezi sebou. I mezi nimi vládla hiearchická struktura > nižší šlechta, vyšší šlechta, panovické rody, přičemž mohlo docházet i k velmi blízkým (běžné bratranci-sestřenice [došli to tak daleko, že panovníci se navzájem oslovovali "bratránku. sestřenko] či dokonce incestním spojením (typicky starověký Egypt, jakkoliv termín šlechta označuje až středověký stav)

V podstatě podobně si počínaš při šlechtění, takže odtud plyně můj tip. ;) :)

Ano, vysoká šlechta byla „šlechtěna“ k tomu, aby uměla vládnout. Ano, jistě. Theoreticky. Když pro to byla vhodná doba, snad.

„Pane, podívejte na toho chlapce, jak má velikou hlavu: ten musí být úplně blbý!“ „Ale to je můj kluk!“ „Opravdu? Ale sluší mu to, že?“

Realita byla taková, že vysoká šlechta byla „šlechtěna“ tím, že se pářila mezi sebou. Takže se pářil bratranec se sestřenicí, a pak měli debilní dítě.

„Vypusťte Krakena!“

Občas se objevil opravdový „unikát“, že kdyby to nebylo „lejno královský“, tak by ho po smrti naložili do spiritusu a ukazovali obecenstvu za tučný poplatek! Třeba takový Karel II. Hispánský, který měl přezdívku El Hechizado – očarovaný. No, to sedělo: narodil se roku 1661, králem se stal ve čtyřech letech. Do svých čtyř let vůbec nemluvil, chodit se naučil až v šesti letech, a pořádně se chodit nenaučil vlastně nikdy, protože byl tlustý a jeho nohy ho tak tak unesly.

Měl ohyzdnou hlavu. Měl velkou čelist, převislý „habsburský“ pysk a měl velký jazyk, takže sotva mluvil (což byla výhoda, stejně to byl idiot) a špatně jedl. Trpěl úzkostmi a melancholií a byl debilní.

Tlustý, s ohyzdnou hlavou, depresemi, úzkostmi a debilní, beztak to bylo Jeho Královské Veličenstvo král Hispánský, proto se musel vdát a rozmnožit. Sňatek problém nebyl, sňatky se domlouvaly dopředu, takže si v sedmnácti vzal, o rok mladší, Marii Louise d´Orléans. Jenže, ona s ním nechtěla, ve vší počestnosti, sdílet ani lože, ne tak tělesně obcovat, protože byl tak ošklivý, že se ho bála. Svatba stejně byla, byla domluvená. Zemřela po deseti letech bezdětná, prý měli láskyplný vztah, který připomínal spíše vztah matky s dítětem (taky co s takovým idiotem, že).

Tak byla nová manželka: Marie Anna Falcko-Neuburská. Ta byla mladší o sedm let, S tou se „to“ provozovat nějak dařilo (nechceš vědět, jak, naštěstí o tom záznamy mlčí), fakani však stejně nebyli: jistě, on byl neplodný. To ale nikdo nevěděl, takže „chyba“ byla na její straně, jak to bylo v té době „dobrým zvykem“.

On pak, v roce 1700, zemřel. Dneska bychom se jistě shodli, že byl spíše „zázrak“ že se tento nebožák dožil nedožitých 39 let. On nikdo ani s tím, že by panoval nepočítal. Učitelé ho ani neučili – nešlo to, takže se jenom tak potuloval po paláci. Jak byl debilní, tak se nemyl, nečesal a trpěl nedostatečnou hygienou i na tehdejší dobu (což je co říct!). Američtí historikové Will & Ariel Durant ho popsali jako „rátkého, chromého, epileptického, senilního a zcela plešatého do věku 35 let. Vždy byl na pokraji smrti a křesťanský svět jen mátl tím, že stále žije.“ Tehdejší společnost mu dopřávala nejlepší možnou „péči“, jaká byla dostupná: volali k němu exorcisty, podle kterých byl posedlý, tak ho exorcisovali velkými exorcismy (naštěstí, byl tak debilní, že z toho neměl rozum!). A, ano, do královského paláce nechali přinést ostatky „svatých“ Isidora a Iaga, na šest měsíců, aby jako se jejich „vlivem“ král uzdravil. Samozřejmě, že nějaké kosti z prasete a kury svou pouhou přítomností krále neuzdravily!

Když zmřel, byla provedena pitva: jednak byl „očarovaný“, že, a jednak tehdy bylo ve velké oblibě travičství, na které by stejně tehdejší „lékaři“ asi nepřišli, ale bylo to „lejno královský“, tak se pitvalo. Jeho tělo, podle pitevních protokolů, neobsahovalo ani kapku krve, srdce mělo velikost zrna pepře, plíce byly „zrezavěné“, střeva zkažená a gangrenická a Jeho Královské Veličenstvo mělo jen jednu kouli, a to černou a hlavu plnou „vody“.

Ale to byl opravdu „extrém“, i na tehdejší dobu. Kdyby se rozmnožil (s jednou černou koulí nemožné), byl by to jinak výtečný panovník: do ničeho se nesral! To bylo ideální, všecko fungovalo dál, jak mělo, byl zachováván status quo, lepší, než aktivní debil.

Ono to stíhalo i „běžnou“ vysokou šlechtu. Hexenprozesse von Groß Ullersdorf. Losinské čarodějnické processy jsou „velké thema“ historického bulváru: Vávra o nich natočil film, ve kterém je pravda to, že processy byly, a že byly na Losinském panství. Tím Schluss. Musím se o nich krátce zmínit, protože neznalost psychických nemocí, s největší pravděpodobností, stála i za touto davovou psychosou.

Tedy: co o nich víme? Ne mnoho. Jediný případ, který je opravdu zaknihován, je případ Reverende Domini Christopha Aloise Lauttnera (1622–1685), který byl příslušníkem prvního stavu, a jako příslušníka duchovenstva ho nemohlo vrchnostenské právo stíhat bez souhlasu biskupa a papeže. Takže máme korrespondenci v té věci, a máme zprávy o jeho vyšetřujícnosti. Dalšími věrohodnými prameny jsou notule, knihy panské správy, ve kterých je ale zaznamenáno pouze to, kolik se vyplácelo Heinrichu Franzi Bobligu von Edelstadt (Cukmantl, obec Cukmantl, okres Frývaldov, dnes zvaný Zlaté Hory), a kolik stál „úřad“ Mistra ostrého meče. Z toho se ale moc odvodit nedá, protože nevíme, na kolika nebožácích byly předmětné úkony útrpného práva vykonány, ani nemůžeme s jistotou potvrdit, že byly skutečně vykonány, tj. že si např. Heinrich Franz Boblig a Mistr popravčí nějaké nepřidali.

Ale jistě, jsou „opisy“ údajných protokolů ze smolných knih z Losinského processu, jsou, jsou v inventáriu losinského zámku. Škrabopisem, v otřesné střední němčině, a ten, kdo to „opisoval“, byl buďto šílený, zuřivý, blbý, nebo chlastal, jak Dán. Takže vypovídací hodnota nula. Zajímavější je pozadí:

Losinský zámek je zachován, včetně inventária (arciť ne úplně původního, ale to vlivem vlády mrzké lusy, nikoli řádění Švédů) proto, protože Přemysl II. ze Zierotinů, pán na Vízmberku, byl lutherán. Před Verneuerte Landesordnung to problém nebyl, celé Losinské a Vízmberské panství bylo lutherské. Díky tomu Švédy hostil a oba zámky, i obě panství, tak zůstala řádění Švédů prakticky ušetřeny. Kdo četl Verneuerte Landesordnung, tomu je známo zavedení zásady cuius regio, eius religio. Přemysl II. ze Zierotinů, pán na Vízmberku byl, přirozeně, kacýř a vlastizrádce, nicméně byl také velmi bohatý a měl styky, taky byly potřeba „příklady“, tak mu bylo milostivě odpuštěno, zaplatil dvorskému kanceláriu pokutu a obdržel lhůtu, ve které měl konvertovat ke katholicismu. Do své smrti, v roce 1652, tak však neučinil. Pochopte, až do roku 1867 nebyl jiný, než křesťanský pohřeb, možný a vysokého šlechtice prostě nešlo „zahrabat“ oslím pohřbem jenom proto, protože nevykonal za života „úřední postup“. Zároveň však správce šumperské farnosti byl „potížista“ a odmítl ho, třeba tichým pohřbem, pohřbít do vysvěcené půdy (= rodové hrobky). Naštěstí, Přemysl II. zmřel 24. ledna, a jeho syn, Přemysl III. ze Zierotinů, pán na Vízmverku, ho nechal uložit do olověné rakve, tu zatavit, a ta rakev byla několik let uložena v Losinském zámku (pravděpodobně v cimře, při pohledu na zámek od vjezdu, vlevo, ve vysokém zámku, vedle zámecké kaple, protože podle kronik tahle cimra sloužila jako rodová márnice; normálně se tam nedostanete, v tomto patře se neprovází, ale žádný zápis o tom, že by ta rakev s umrlcem dlela tam, nemáme).

A tak se jednalo, a jednalo, až poddaným, kteří ho měli rádi (on to byl vzdělaný chlap, renaissanční člověk, zjevně dobrý správce panství: neřešil, co ho nepálilo a přestupky nevolníků řešil pokutami ve dřevě, takže byl oblíbený), jedné noci došla trpělivost, a tajně jeho rakev odnesli před oltář Šumperského kostela. No, bylo z toho pozdvižení, ale byl, ve vší tichosti, aby z toho nebyla taky rebelie, pochován do rodinné hrobky.

Přemysl III. byl „jiné Kaffee“. On se narodil ve špatné době, byl stižen nějakým „budovatelským stihomamem“, nechal v krovech vysokého zámku stavět nějaké cimry (když byste se dostali na ohromnou půdu losinského vysokého zámku, tak je tam, z části, paseka po DDT, které tam soudruzi „skladovali“ – velmi vhodně v dřevěných bednách – v 50. letech, a pak právě pozůstatky "stavby " cimer – těžké si představit, jak by tam mohl kdo bydlet, v létě horko, v zimě zima, prach, jedno s druhým). Krom toho si vzal šílenou manželku: Elisabeth Julianu von Zierotin, gebornet von Oppersdorf. Ta byla zjevně duševně chorá: trpěla melancholií, kterou sanovala její záliba v modré, takže Přemysl III. nechal celý zámek upravit do modré (Wandteppichsaal, gobelínový sál, druhé patro, uprostřed, vedle Ahnengalerie, rodové galerie, a další a další inventář, který ale už dneska moc není). Její melancholii zhoršovalo to, že všecky jejich děti zemřely velmi mladé (což nebývalo v té době nějaké unikum, ale i na tehdejší poměry to bylo moc), a z pitevních protokolů vyplývá, že byly buďto otráveny, nebo stiženy nějakou dědičnou chorobou – prostě klasika: černá krev, žádná krev, velký mozek, malé srdce, a tak podobně. Snad z její doby pochází i ty různé pověsti o bílé paní (na losinském a bludovském zámku), či o melusině (prostě: bubák, neprodáš to, nepopovídáš si s tím, neobděláš to, výplody chorého mozku), protože to – prý (ale tohle jsem neviděl, jak jsem koupil, tak to prodávám) – naznačuje její korrespondence s duchovními.

Ona, totiž, krom toho, že ujížděla na modré a byla tak trochu creepy, tak byla velmi pobožná. Umřela poměrně mladá (38 let, březen 1670), a v její závěti bylo, že se má po smrti její srdce vyjmout, a to srdce se má uložit do nějakého cínového poháru, a ten měl být uložen u jejího zemřelého syna, v rodinné hrobce v šumperském kostele.

A tak se taky stalo: srdce bylo vyjmuto, zase je u toho děsivý pitevní protokol (klidně mohla být otrávena, nevíme), ale to srdce nešlo uložit do rodinné hrobky (důvody neznám, o tom žádná „knížka o historii“ není), a tak ho uložili do schránky v Losinském zámku (asi v malé kapli, ale není o tom záznam). A to srdce se ztratilo.

A když se to srdce ztratilo: prostě jednoho nekrásného dne byla ta schránka prázdná, tak se nastolila vyšetřujícnosť, kde že to srdce je. Podezření padlo na jednoho písaře patrimoniální správy, co měl kancelárium na losinském zámku, a byl podezřelý z čarodějnictví, že s nim dělal nějaké kejkle. Ale on to popíral, důkazy (ani na tu dobu) nebyly, takže to nějak vyšumělo do ztracena.

Když za tři roky, 24. února 1673, zemřel Přemysl III., zůstal po nich pouze nedospělý syn, takže se patrimoniální správy ujala jeho sestra, Angella Anna Sibylla von Galle, gebornet von Zierotin (tu už můžete znát, je v tom filmu), která byla velmi pověrčivá a velmi pobožná. No, a když si vezmete: dědek kacýř & rakev přenesená nevolníky do Šumperku – takže nevolníci jsou taky kacýři, a „posedlí“ k tomu, švagrová „posedlá“, všecky děti jí zmřely podivnou smrtí, podivná závěť „posedlé“: srdce ven, a kdesi cosi, a do toho se to srdce ztratilo a podezření padlo, že v příčině rejdů čarodějových (Wassheist záleží na tom, že nebyly důkazy – dneska by taky křupani věšeli kde koho, kdyby mohli!), a ty pověsti o melusině, a o bílé paní (nebo jiném bubákovi, prašť jak uhoď), tak už ale pak stačil malý „spouštěč“, aby byl „postup zahájen“. My nevíme, jestli to spustila nějaká nuzačka s oplatkou v ošatce, žádný záznam o tom není. Ale je klidně možné, že se něco podobného stalo: kdyby na jejím „stolci“ seděl Přemysl II., tak by přiblblá nuzačka vyfasovala výprask metlou, pět dnů šatlavy, deset otčenášů a padesátkrát Ave Maria, a problém by byl vyřešen. Ale pečlivá, pověrčivá, úzkostná, a k smrti vystrašená (Alžběta Juliana zmřela v březnu 1673, processy začaly v roce 1678, tak pět let se tam „klepala strachy“) svíčková bába to, holt, vzala z gruntu – byla to „z gruntu hodná ženská“, no.

I když nedokážeme přesně seskládat, kolik lidí ta davová psychosa stála život, tak máme ty vyúčtování „úřadu“ Mistra popravčího, plus máme, alespoň nějakou, korrespondenci Johanna Joachima von Zierotin, jediného přeživšího potomka Přemysla III. a té „posedlé“ do modré, který byl císařským komorníkem ve Vídni. On tomu řádění učinil přítrž, jakmile se ujal patrimoniální správy, a servítky si rozhodně nebral, protože to doslova decimovalo panství. Arcidům zakročil (taky se chtěl nažrat, že): poslední kacýř se zmordoval, a Schluss, žádný další kacýř se nenajde, hotovo! Lenní pán rozhodl.

My, samozřejmě, nevíme, co za psychickými problémy některých „účastníků“ stálo, ale je vysoce pravděpodobné, že „šlechtění“ na to mělo fatální dopad.

Jo, nižší šlechta, ta si takové cypiny nemohla dovolit. Ti museli z něčeho vyžít, ony laické představy, které pramení z nějaké ságy o Angelice a historického bulváru, jsou realitě nahony vzdáleny. Ale to je zase samostatný příběh.

https://cs.wi­kipedia.org/…
https://en.wi­kipedia.org/…
https://cs.wi­kipedia.org/…
https://majovy­honzik.wordpress .com/…
https://majovy­honzik.wordpress .com/…
https://cs.wi­kipedia.org/…

Upravil/a: Filip84