co je to epilepticky zachvat

Epilepsie (padoucnice, padoucí nemoc) je záchvatovité onemocnění mozku, v populaci se udává její výskyt 1%, ale bude pravděpodobně vyš­ší.

Epilepsie může být primární – vrozená – to znamená, že za její příčinu se pak považují nejrůznější inzulty během nitroděložního vývoje. Existují i dědičné syndromy, kde součástí klinického obrazu jsou epileptické záchvaty. Příčinami sekundární – získané epilepsie jsou nejčastěji úrazy, dále nádory a cévní malformace a také infekce.

Epilepsie a epileptické sydromy se dají dělit z několika hledisek. Nejčastěji se uvádí dělení dle klinického obrazu záchvatů, v lékařské veřejnosti se uvádí klasifikace dle oblastí mozku, kde záchvaty vznikají, jak se šíří a jak velkou část mozku zabírají.

K léčbě epilepsie se užívají metody nefarmakologické (bez léků)– režimová opatření, a dále farmakologické (léky) – podávání antiepileptik, jak preventivně, tak i přímo při záchvatu. U těžkých a sekundárních epilepsií nastupuje léčba chirurgická.

Životní prognóza závisí na typu a závažnosti epilepsie, ale obecně nemocný s epilepsií bez dalších rizik a přidružených onemocnění může vést téměř normálně aktivní život.

Zdroj: http://cs.wiki­pedia.org/wiki/E­pilepsie

Při velkém záchvatu se postižený náhle zhroutí na zem, jeho celé tělo nejprve ztuhne, obvykle zmodrá v obličeji, chvíli nedýchá a poté se dostaví křečovité záškuby všech končetin. Často má postižený pěnu u úst (sliny), nezřídka si pokouše jazyk, pomočí se a někdy se i pokálí. Mnohem častější jsou takzvané malé záchvaty (ve francouzštině označované jako petit mal). Jsou mnohem méně nápadné a často unikají pozornosti okolí. Ani člověk v bezprostředním okolí nemusí poznat, že má postižený záchvat, neznamená to však, že by tento typ záchvatů byl pro nemocného nutně příznivější. Určité typy záchvatů mohou být potlačeny specifickými antiepileptickými léky. Určité typy záchvatů mohou být odstraněny chirurgickou cestou.

Je to záchvatovité onemocnění mozku.Epilepsie může být primární – vrozená – za její příčinu se pak považují nejrůznější inzulty během nitroděložního vývoje. Existují i dědičné syndromy, kde součástí klinického obrazu jsou epileptické záchvaty. Příčinami sekundární – získané epilepsie jsou nejčastěji úrazy, dále nádory a cévní malformace a také infekce.Lékař pro stanovení epilepsie potřebuje od pacienta a jeho doprovodu přesně znát, jak záchvaty vypadají, kdy se objevily poprvé, co jim bezprostředně předchází, jak jsou časté, zda se z rodině vyskytuje neurologické onemocnění. Pro zpřesnění a potvrzení diagnózy je nutné přístrojové vyšetření pomocí EEG. V diagnóze se nadále užívají zobrazovací metody a nejmoderněji metody invazivní.

K léčbě epilepsie se užívají metody nefarmakologické – režimová opatření, a dále farmakologické – podávání antiepileptik, jak preventivně, tak i přímo při záchvatu. U těžkých a sekundárních epilepsií nastupuje léčba chirurgická.

Životní prognóza závisí na typu a závažnosti epilepsie, ale obecně nemocný s epilepsií bez dalších rizik a přidružených onemocnění může vést téměř normálně aktivní život.

Epileptický záchvat je důsledek onemocnění zvaného epilepsie.
Příčinou epilepsie je epileptické ohnisko v mozku -to jsou špatně srostle neurony. Toto ohnisko může být buď vrozené nebo způsobené úrazem či vážnou nemocí (mrtvice apod.)Ohnisko pak jednou za čas vyšle chybný signál do zbytku mozku a způsobí tak záchvat.

Epileptické záchvaty se dělí na malé (petit mal) a velké (grand mal). Malé mohou trvat jen několik vteřin a pozorovatel si jich ani nemusí všimnout nebo postižený jen na chviličku „omdlí“. Velké jsou ty známé záchvaty, kdy se postižený třese v křečích.
Samotný záchvat nelze nikaj vyléčit, ale je dobré, aby nemocného po velkém záchvatu zkontroloval lékař.
Ani epilepsie jako taková nelze vyléčit beze zbytku. Riziko záchvatů lze ovšem snižit natolik, že jimi nemocný více méně netrpí nebo jen minimálně.
Nemocný by měl brát lékařem předepsaná antiepileptika a dodržovatpravidelný režim s dostatkem odpočinku a spánku. Únava a stres riziko záchvatů zvyšují.

Epilepsie = skupina poruch mozku, která se projevuje opakovanými záchvaty různého charakteru.
Záchvaty jsou způsobeny činností určité části nervových buněk a mohou se projevovat poruchami vědomí, vnímání, křečemi a psychickými příznaky. Záchvaty se vyskytují od malých (výpadky pozornosti) až po velké (celkové, generalizované křeče i s následným bezvědomím).

Klasickým záchvatem je záchvat tonicko-klonických křečí (svalové napětí, stahy svalů, záškuby a třes) s náhlým bezvědomím, pomočením a někdy i pokousáním jazyka a tváří.
Dalším záchvatem je záchvat s mrákotnými stavy, záškuby v určitých svalových skupinách, bez ztráty vědomí, ale s výpadkem vnímání a pozornosti.
Charakter záchvatu záleží na místě postižení v mozku a také na věku. Každý záchvat může být jiný, může přicházet nepravidelně a neočekávaně. Někdy mu předchází tzv. auta, kterou je nemocný schopen rozpoznat a na přicházející záchvat se připraví (posadí se, hledá si bezpečné místo, lehne si na zem apod.). Malých záchvatů si často postižený ani není vědom a pozná je následně spíše z reakce okolí. I velké záchvaty křečí trvají většinou jednu až dvě minuty, mohou se však zopakovat. Vyvolat nebo prodlužovat záchvat mohou ostré hlasité zvuky, blikající světlo (stroboskop), zrnění televize nebo hlasitý šum, ale i pohled do rychle tekoucí vody nebo na rotující předměty.

Příznaky záchvatu:

• svíjení těla, třes, záškuby svalů
• pomočení, nadměrné slintání
• rychlé kmitání očí nebo mrkání během záchvatu
• záchvaty se mohou opakovat několikrát po sobě

Koncový mozek se skládá ze 2 polokoulí a každá z nich obsahuje 4 laloky (čelní, temenní, týlní, spánkový). Každý z těchto laloků má „na starosti“ určitou funkci. Čelní lalok zodpovídá za řeč, myšlení a pohyb končetinami, spánkový za sluch, paměť, rozumění řeči, temenní za vnímání dotyků a orientaci v prostoru, týlní za zrakové vnímání. Je to samozřejmě velmi zjednodušené, ale pro naše potřeby dostačující. Vlastní nervové buňky jsou zčásti umístěny na povrchu, který se nazývá mozková kůra.

Zjednodušeně lze též říci, že podle toho, ve které části mozku se abnormální elektrická aktivita objeví, podle toho mohou vznikat dané příznaky. Například v oblasti týlního laloku se mohou před záchvatem anebo v průběhu záchvatu objevovat záblesky nebo jiné zrakové vjemy, v oblasti temenního laloku pocity brnění, v oblasti čelního laloku záškuby končetin, což souvisí s abnormální aktivitou těchto struktur v době před anebo v době záchvatu.

pilepsie se nejčastěji poprvé objeví u mladých lidí do 20 let. Jedná se obvykle o případy „idiopatických epilepsií“, jak bylo napsáno výše. Mohou se však objevit u dětí, kde se často mluví o tzv. „epileptických syndromech“, které bývají spojeny i s celkovým zpomalením psychického a hybného vývoje u dětí.

Ve středním věku se objevují epileptické záchvaty zřídka. Pokud ano, je nutné pátrat po jejich příčině, protože naprostá většina epileptických záchvatů ve středním věku je „sekundární“ čili „něčím podmíněná“. Nejčastěji se jedná o alkoholiky, lidi s nepoznaným nádorem mozku, po úrazu, infekci apod. Ve stáří jsou epileptické záchvaty častější, bývají obvykle podmíněny cévními změnami mozku. Je ale nutné vyloučit například nádorové onemocnění mozku, například nezhoubný nádor mozkových plen – meningeom. Jak už jsem zmínil výše, k diagnose epilepsie je nutné opakování záchvatů a určitý další lékařský nález.

Po prvním záchvatu není léčba obvykle nutná, vhodné je dodržení režimu, který je uveden níže. Při opakování nebo dle úvahy lékaře je nutné užívat léky tzv. antiepileptika. Jedná se o preparáty bránící vzniku abnormální elektrické aktivity. Záleží též na příčině. Existuje celá řada medikamentů, které jsou indikovány lékařem podle druhu záchvatu, četnosti a nežádoucích účinků.

Pro laika je nutné si uvědomit několik základních pravidel. Antiepileptika je nutné užívat pravidelně, pokud možno ve stejnou hodinu, protože lék udržuje v krvi určitou stabilní hladinu. Náhlé vysazení léčby může záchvat naopak vyprovokovat. Je nutno sledovat nežádoucí účinky a hlásit je lékaři. U některých antiepileptik je třeba sledovat i určité biochemické parametry nebo sledovat hodnotu v krvi (odběr krve). Nutné je též hlásit možné těhotenství, případně před plánovaným těhotenstvím lékaře upozornit (většina antiepileptik se nesmí v těhotenství podávat pro riziko postižení plodu).

Další možností při nezvládnutelných a opakovaných epileptických záchvatech je možné zvážit některou z neurochirur­gických intervencí. Toto však bývá vázáno na podrobné vyšetření na specialisovaném pracovišti s následnou rozvahou, avšak až tehdy, selže-li klasická léčba.

Můžu se nějak chránit?

Pokud jste léčený epileptik je nutné:

• Absolutně abstinovat (nepít alkohol). U stabilizovaných epileptiků lze výjimečně povolit např. jedno malé pivo.
• Dodržovat pravidelný režim
• Brát pravidelně léky.
• Nesmíte pracovat ve výškách, ve směnném provozu či u rotačních strojů.
• Nesmíte řídit motorové vozidlo (pro povolení řízení osobního motorového vozidla existují zvláštní nařízení, základem je disciplinovaná a spolupracující osobnost, u léčeného epileptika minimálně 2 roky bez záchvatu).
• Vhodné je vyvarovat se i některých dráždivých látek jako např. yzop, rozmarýn, fenykl, šalvěj.

Může epilepsie vymizet?
Může vymizet obvykle u dětí. U dospělých lze po vymizení záchvatů po dohodě s lékařem snižovat léčbu, může se docílit dlouhodobého vymizení záchvatů, někdy dokonce i vysazení léčby. Závisí též na příčině a typu.