Možná už ví, že se blíží konec, tak se jde někam schovat a zemřít
tam. Pokud si to nějak zvířata uvědomují, tak nechce být sežrán
ostatními (myslím posmrtně). Ale pochybují, že to zvířata nějak berou
v potaz.
Velmi pravděpodobné je, že prostě hledá ukrýt, kde se schovat, protože se
cítí velmi slabě. Chce si odpočinout a být v bezpečí.
Zesláblé už se nemůže moc dobře bránit před potenciálním nebezpečím
a není chytré odpočívat někde, kde je na ráně každému potenciálnímu
protivníkovi.
Nějaký takový úlryt skýtá ochranu i před živly, deštěm, větrem,
mrazem nebo i vedrem.
Stručně chce to zvíře bezpečí a hlavně klid.
0 Nominace Nahlásit |
Tak to je jasné, že ví, jak je na tom špatně, takže chce dožít někde v poklidu. Měla jsem dvě kočky, milované, úžasné. Jednoho dne odešly, už nikdy jsem jejich tělíčka nenašla. Dodnes mě to mrzí, nemohla jsem je pochovat. Dožily se krásného věku šestnácti let.
0 Nominace Nahlásit |
Nám se stalo něco podobného s naší fenkou (kžíženec bígla). Jeden známý nám opravoval vjezd do dvora, takže jsme měli vchod volný. Já jsem ho za zadní strany založil kari-sítem, ale překáželo tam při práci. Ten známý říkal, že psa uhlídá, aby neutekl, že má doma 3 psy a umí to s nimi. Bohužel ale utekla. Ona totiž s předcházející majielkou byla zvyklá každé ráno chodit na procházku, či spíše na ranní běh v přírodě. Za rok, co byla už u nás jí ten volný pohyb asi stále chyběl, předtím nám už 2× utekla a běhala po vesnici. Fenka přišla, či spíše se připlížila asi za 2 hodiny, celá schlíplá, špinavá, kulhala a ledva chodila. Provinile se tvářila a hned zalezla za dřevo, co máme na dvoře. Mysleli jsme, že už tam dokoná, tak byla změněná. Ani jsme si nemohli najít, našla si někde mezi dřevem u stěny nějaký otvor a tam zalezla. Už jsme se s ní loučili, žena odpoledna proplakala, tak jí bylo fenky líto. I mně, byl to milý psík. Už byla skoro tma, pes vylezl a jako by se nechumelilo, rozběhl se po dvoře a byla v pohodě.
0 Nominace Nahlásit |
Malvína> já zažil to samý s kocourem. Věděl jsem, že to udělá, a udělal. Nebránil jsem. Jeho jméno je na břidlicovém pomníčku v mém záhonku se jmény dalších dvou koček, které jsem tam v běhu času pochoval (Minku jsem musel /SNAD/ ve věku 18+ uspat a Bertík měl autonehodu ještě mlád). Další dvě milované kočky (Eli a Mici- máma a její dítě) skončily s odstupem jednoho roku v kafilérii. O to se postarali jiní členové rodiny, když jsem zrovna nebyl doma přítomen. No a další dvě zlatíčka, Adélka a Kačenka, jsou tu se mnou stále, i když obě 13+. Tak uvidíme, jaký bude jejich osud. Momentálně jsou hravé skoro jako koťata. (;
Zajímavostí je, že když odešly kočky, které jsou v záhonu, ostatní kočky na zahradě netesknily. Ale když pak nechali Micinu u veta směr do kafilérky, konkrétně Adéla nějaký čas bloudila zahradou a krutě tesknila. Dlouho ji to nechtělo pustit, pro ty, kteří to vnímali, to byl smutný pohled. Naštěstí jsem to byl jen já. );
UPhelp, taky jsem přemýšlel nad tím, zda cítí, že se blíží konec. A vůbec mně chování zvířat v tomto ohledu nekoresponduje s chováním člověka, dle motta podle sebe soudím tebe. Totiž já zřetelně cítím, že bych toužil po kontaktu. V ideálním případě po kontaktu s láskou. To znamená, že pokud bych cítil blížící se konec, přál bych si, aby okolo byl živočich/stádo, s kterým jsem býval láskou nějak propojen. Ale možná jde o momentální mylný pocit (i když trvá de facto stále) a časem ještě „obrátím fokus“ (třeba se mně /řekněme vyšší mocí/ nějak „převrátí“ instinkty).
“Podle sebe soudím tebe” se jako přirovnání moc nehodí, navíc, když už teda, by to mělo platit mezi lidmi. Ne v případě zvíře x člověk. Zvířata mají jiné instinkty, navíc jsou úplně jinde – x levelů před námi. Např. nemají tak prohnilé povahy jako lidé.