Bylo v době socialismu a rvhp z dob Československa normální odjet za práci do zahraničí bez nutnosti něčího souhlasu.

Ne, nebylo to normální (u nás). Třeba v Polsku to bylo normální. Když někdo odešel za prací na západ, byl považován za uprchlého a byl mu zabaven veškerý majetek.

Jak de iure lidově demokratická Republika Československá, v letech 1948 – 1959, tak Československá socialistická republika v letech 1960 – 1989, jakož i některé další státy Varšavské smlouvy (prostě: východního bloku), nerespektovala právo člověka opustit, kdykoli, svobodně hranice státu a zase se do něj, kdykoli, vrátit.

Aby mohl člověk legálně opustit hranice ČSSR, potřeboval cestovní pas. Vydání cestovního pasu mohla ČSSR správním rozhodnutím zamítnout, jako odůvodnění bylo obvykle uváděno, že vystavení cestovního dokladu je v rozporu se zájmy ČSSR. Správní rozhodnutí v ČSSR nebylo lze podrobit soudnímu přezkumu.

Pakliže byl občanu ČSSR cestovní pas vydán (a on většinou byl, zamítání bylo, i na tu dobu, spíše výjimečné), samotný cestovní pas nestačil k opuštění hranic ČSSR. K tomu potřeboval občan, v pasu, tzv. výjezdní doložku.

Aby mohl, vůbec, občan obdržet výjezdní doložku, musel obdržet tzv. devisový příslib. Koruna československá nebyla od roku 1954 mezinárodně obchodovatelnou měnou, proto RČS, a následně ČSSR, disponovaly pouze omezeným množstvím valut, které získávaly ze zahraničního obchodu.

Aby, tedy, občan obdržel devisový příslib, a mohl tak dostat výjezdní doložku, musel odůvodnit, proč požaduje po státu valuty – směnit si je, bez devisového příslibu, nebylo legálně možné. Stát zamítl devisový příslib, který byl v rozporu s jeho zájmy.

Pokud by občan deklaroval v žádosti o výjezdní doložku, že hodlá v zahraničí pracovat „na vlastní pěst“, stěží by mu stát na to uvolnil devisy, a tím celý proces skončil.

Lidská práva v ČSSR byla pojímána více kolektivně. Proto nebylo až tak výjimečné odjíždět za prací do zahraničí, např. na montáge, ovšem v rámci kolektivu vyslaného na zahraniční zakázku státním podnikem (krom družstev byly všecky podniky státní).

Takže odjíždět do zahraničí za prací bylo docela běžné, ale nikoli „bez nutnosti něčího souhlasu“. ČSSR byl docela vyspělý stát, má za sebou spousty staveb – ve Vietnamu, Čínské lidové republice, KLDR, rozvojových státech Afriky, ale i v rámci Evropy, či v U. S. Naše lokomotivy se prodávaly např. do Albánie, KLDR, lidově demokratické Číny, Vietnamu, U. S., Kanady, Jižní Ameriky. Vyváželi jsme váhy, porculán, sklo, a spoustu a spoustu dalších věcí. To vyžadovalo vysílání pracovníků zahraničního obchodu na služební cesty, rozhodně to nebylo nic výjimečného.

Pak zajišťoval celý proces státní podnik, od cestovního pasu, devisového příslibu, až po výjezdní doložky.

Můj děda, z matčiny strany, je klempíř, a v roce 1989, těsně před tzv. sametovou revolucí, byl na montáge v NY, v rámci několikačlenného kolektivu. Normálně mu pas vyřídil podnik, vyfasoval dollary a odletěli do NY. Pobíral tam plat v dollarech, který byl, sice, okmásaný o nějakou část, kterou dělníci platili podniku za ubytování, stravu, dopravu atp., ale pořád si v době, kdy u nás byla průměrná mzda kolem Kčs 3,500.00, přišel na cca Kčs 12,000.00 měsíčně. Navíc si dovezl mikrovlnou troubu, já už ani nevím, co za další Hebele a elektroniku, hodinky, a spoustu dollarů, které si pak z části vyměnil za Tuzexové poukázky, z části nechal.

Podotýkám, že děda z matčiny strany nebyl nikdy členem KSČ, a měl špatný třídní původ – „syn živnostníka“ (pradědek byl švec).

Upravil/a: Filip84