Byli ve starověku i lidé, kteří byli otroky a bavilo je to?

Je to hlavně otázka důstojnosti.

Spousta otroků se měla mnohem líp, než chudina (bezdomovci, ale i třeba nižší chudé třídy). Otroka si mohl dovolit jen málokdo (ceny byly různé – doba, lokalita, typ otroka), ale i ten nejlevnější otrok byl docela drahý. V Římě stál otrok asi jako příjmy za dva roky (nižší vrstvy, dělníci atd). Kdo si ho mohl dovolit, staral se o něj. Drtivá většina otroků byli zkrátka jako dnes zaměstnanci (jako když má někdo sluhy), akorát nedostávali plat (i když ani to v pár případech není pravda), měli jídlo, ošacení, bydlení atd. Většinou konali obyčejnou dělnickou práci – v domě nebo venku, třeba na poli nebo byli součástí podnikání pána. Taky pomocníci, správci, rádci, písaři, kuchaři, nosiči, chůvy, učitelé (nejen pro děti) a podobně. Mohli mít i své vlastní postavení v hierarchii domácnosti.
Někteří otroci mohli mít svůj majetek, své příjmy a mohli se vyplatit z otroctví. Někteří vstupovali (dočasně) do otroctví, aby se třeba zbavili dluhů (někdy neměli na vybranou, jindy do toho šli dobrovolně, protože to byl snazší způsob, jak splácet peníze). Takový otrok pak nemohl být prodán, nesmělo s ním být určitým způsobem nakládáno, měl jistá práva.

Taky záleží na době a místě, ale málokdy byl otrok brán jako majetek. Často se to bralo jako osoba s omezenými právy, nejnižší vrstva a podobně (pořád ale jako člověk a nikoli věc… Bavíme se o starověku, ne o středověkém, koloniálním a americkém otrokářství). Něco jiného byl otrok v Egyptě, Mezopotámii, Řecku, Římě, Perisi a něco jiného taky treba v Číně, Kočosonu/Činu (Koreji), atd. Zhlediska práva a významu.

Takze spousta otroků se situačně a ekonomický mohla mít mnohem líp, než třeba chudina, ale i nižší třídy. Proto otázka důstojnosti: ten člověk se mhol mít dobře, měl jídlo, docela pohodlí, s pánem a rodinou mohli být přátele (absolutně nic nezvyklého), často se na ně přenesla část luxusu pána (=majetný člověk) – jakože toho taky mohli požicat, takže jde o to, že on jako otrok byl brán jako „méně“ člověk – jako méně hodnotný (alespoň de iure). Je to tedy hodně o tom, jak si to sám bral. Spousta otroků byla otoky po celý život (i od narození), byli u jedné bohaté rodiny (nemluvě o tom, že spousta otroků v domácnosti byli často příbuzní nebo partneři), měli přátely mezi jinými otroky, ale i mezi pány, žili tam, jedli, pracovali. Dostávali vše potřebné k životu a většina nedržela otroky v nuzných podmínkách ani nedostávali minimum a taky ani nebyli nějak odlišováni (jakože jim nebývalo dáváno najevo, že jsou vyloženě něco míň, podřadní). Ti, co se dostali do otroctví (válečná kořist), si zpravidla zvykli. Rozuměj, že se taky nemuseli zas tak o plno věcí starat – většinu obstarával pán nebo otrok-správce, pokud to byla jeho práce – akorát dělali povinně nějakou práci (normálně únosnou a podle jistě klasifikace/vzdě­lanosti otroka). A to za lepších podmínek, než nižší třídy a chudina. Takže většina otroků žila docela slušně, nebyli týrání a rozhodně to nebylo tak, že jejich život neměl žádnou hodnotu (jak to často prezentují filmy).
Otrok tedy sice mohl být šťastný, ale nikoli vyloženě spokojený (smířený) se stavem v jakém byl, protože to byla otázka cti, důstojnosti, atd atd. Akorát, že i tohle nemuselo pro spoustu z nich platit, protože de iure to bylo víceméně nedůstojné, de facto pro spoustu z nich ale ani ne (protože to tak nepociťovali, nebylo s nimi zacházeno jako s podřadnými) a zkrátka ani nemuseli sebe vnímat jako otroka. Prostě tam byli, byli součásti domovů a jejich funkcí. Vedli ale docela normální život a ne jiný, než mnozí „svobodní“.

Samozřejmě ti DNES každý řekne, že by chtěli všichni otroci ve starověku svobodu (domněnka), ale realita by ve skutečnosti byla jiná. Spousta byla se svou situací spokojená a dokonce byli i vděční za to, co měli (beze srandy).
Zápisků o postavení otroků, zacházení s nimi, jejich vztahů s ostatními (hlavně pány), je dost od soudobých autorů (a jiných záznamů). Otrok zkrátka nerovnal se automaticky (ani běžně) jako člověk-majetek v bídném a nešťastném stavu, který každý celý den přemýšlí o sladké svobodě, o útěku, o vzpouře. Tisíce let byli normální a běžnou součástí ekonomiky, domácností a jejich chodu.
Pořád je to otroctví, odsouzeníhodné a podobně, ale odpověď na tvou otázku je taková, že když byl ve starověku někdo otrok, neznamenalo to, že měl špatný a nešťastný život. A tudíž ano, spousta otroků byla se svým stavem spokojená (respektive nad tím kolikrát ani moc nepřemýšleli).

Upravil/a: Disraeli

Člověk se závislou poruchou, v určitém stádiu, v kterém dosáhne míra jeho nesamostatnosti potřebného typového množství, by byl za postavení otroka / nevolníka vděčný.

Ale historie je věda faktografická:

S prameny o čemkoli ve starověku je to velice složité. My máme různé písemné prameny, jejichž authenticita a originalita je ale vždy nějak sporná, stojí třeba na uhlíkové analyse, nebo máme nejstarší opis až z 8. století (Zápisky o válce galské), no a těch archeologických pramenů až tak není na to, aby o závěrech, které předkládá officiální historiografie, šlo konstatovat, že jde o objektivní materiální pravdu.

Já bych zde, samozřejmě, mohl exaktně popsat, co je nám známo např. o životních podmínkách otroků římských. To Ti ale nedá odpověď na Tvou otázku, totiž, jaký byl jejich poměr k tomu.

Obecně povstání otroků byla spíše výjimečná, takže lze předpokládat, že jejich poměr k svému postavení byl mnohem smířlivější, než by se dnes zdálo. A stejně, jako byla velká diarchie mezi nevolníkem a nevolníkem, byla velká diarchie mezi otrokem a otrokem. Dá se říci, že v tak velké a rozvinuté otrokářské společnosti měli otroci, v podstatě, alternativní společenské rozvrstvení, jako svobodná společnost.

Lze na to usuzovat i z toho, jak se, obecně, na věci díval ranně novověký člověk. Hlavní rozdíl byl v tom, že naši předci byli více pragmatičtí, mnohem méně se pídili po tom, proč něco funguje a bohatě jim postačilo, že to funguje. Římská společnost stála na permanentní stagnaci, nikoli na permanentním rozvoji, jako je tomu dnes.

Musel bys se, spíše, ptát, nakolik jim jejich nesvobodný status byl přítěží, nakolik ho subjektivně vnímali jako křivdu, atp. Ptát se, jestli je to bavilo, je poněkud dětinské: člověk dělá spoustu věcí, které jej nebaví, ale dělá je, protože ví, že je to užitečné, a když ne vyložené nutné, vhodné.

Svoboda má také svou temnou stránku, a i dnes by spoustě lidí vyhovovalo spíše postavení blízké nevolníkovi, než svoboda. Proto, taky, jsou ve společnosti pořád ty tendence k totalitě.

Mnohí z odpovedajúcich idealizujú staroveké otroctvo. Nemožno porovnávať staroveké, stredoveké, či novoveké a dnešné demokratické otroctvo, pardón, dnes sú všetci „slobodní“. Rovnako ako spoločnosť aj majetkové vzťahy a podrobenie človeka človekom sa vyvíjalo. Staroveké otroctvo postupne prechádzalo do nevoľníctva, neskôr sa vplyvom „nového myslenia“ menilo na „finančnú závislosť“.
V každej historickej dobe ľudia žili tak, ako bolo zvykom. Tak ako bolo bežné, že víťaz získal všetko, aj majetok podrobeného, tak bolo bežné aj myslenie ľudí o rozdelení na ľudí na kasty. Veľkú úlohu pri tom zohralo aj náboženstvo, v ktorom človek bol zrnkom piesku v púšti, kvapkou vody v mori a „cisár,kráľ,šľa­chtic“ bol Pánom nad životom človeka v nižšom postavení a otrok nebol človek, ale vec, majetok. Môže vec myslieť? Platí to aj dnes…
„V ľudových voľbách zvolený poslanec (tento "sluha ľudu“) je viac, ako bežný človek (podľa praxe ano) a smie teda radový občan, zamestnanec myslieť inak, ako on?" Baví vás byť Slaves slaves?

Spomenula som si na Pápeža Jana Pavla II. keď v rozhovore s novinármi v súvislosti s hnutím „Solidarita“ označil Poliakov ako „Slaves“. (pri ústnom prejave neberte do úvahy veľkosť prvého písmena). Okamžite nastali vášnivé a dlhé diskusie, ako to vlastne myslel „Slaves“… myslel Slaves (Slovania), alebo slaves (otroci)?" Zhodli sa len v tom že v oficiálnych správach toto sporné označenie vystrihlo.

Dnes sa len pýtam, rovnako ako by som sa pýtala aj dávnom staroveku, „baví vás byť slaves?“(berte to ako ústnu formu otázky a pri ústnom prejave neberte do úvahy veľkosť prvého písmena)
Ale súčasne pri mnohých tunajších príspevkoch sa často pýtam:
„vážený užívateľ, ste Slaves, alebo slaves?“. Podľa vašich príspevkoch mnohí ste slaves. Baví vás to?

Upravil/a: led

No, bavilo… Tehdy to bylo normální a otrok se mohl mít fakticky lépe než chudý svobodný člověk. V některých dobách byli otroci i vysokými státními úředníky nebo vojevůdci. A také otroctví mohlo být rekurzivní – otrok mohl mít vlastní otroky.
Ostatně donedávna u nás povinná vojenská služba je také formou otroctví.

Ano, otrok, když měl štěstí, si mohl paradoxně žít i lépe, respektive měl vyšší šanci přežít, dostal-li se třeba ke dvoru, domácí otroci atd.

Upravil/a: quentos

Tak dokázáno to není, ale pokud nějaký pán měl mladou ženu, najal si nějakého mladého otroka, který se paní líbil a pán nebýval často doma, tak takovému otroku se to určitě líbilo. Můj dědeček byl otrok a za celý život se nenadřel tak, jako já v CKD.

Ano. Například ve starověké izraelské kultuře byli otroci běžní.
Nebyli to nijak podřadní lidé. V podstatě plnili svůj závazek pánovi, který je koupil za cenu (biblických 30 kousků stříbra). Otrok mohl být po sedmi letech svobodný, pokud chtěl. Pokud se rozhodl u svého pána zůstat, nechybělo mu vůbec nic tak, kako když sloužil svému pánovi.