Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 13.červenec 19:37

Je to hlavně otázka důstojnosti.

Spousta otroků se měla mnohem líp, než chudina (bezdomovci, ale i třeba nižší chudé třídy). Otroka si mohl dovolit jen málokdo (ceny byly různé – doba, lokalita, typ otroka), ale i ten nejlevnější otrok byl docela drahý. V Římě stál otrok asi jako příjmy za dva roky (nižší vrstvy, dělníci atd). Kdo si ho mohl dovolit, staral se o něj. Drtivá většina otroků byli zkrátka jako dnes zaměstnanci (jako když má někdo sluhy), akorát nedostávali plat (i když ani to v pár případech není pravda), měli jídlo, ošacení, bydlení atd. Většinou konali obyčejnou dělnickou práci – v domě nebo venku, třeba na poli nebo byli součástí podnikání pána. Taky pomocníci, správci, rádci, písaři, kuchaři, nosiči, chůvy, učitelé (nejen pro děti) a podobně. Mohli mít i své vlastní postavení v hierarchii domácnosti.
Někteří otroci mohli mít svůj majetek, své příjmy a mohli se vyplatit z otroctví. Někteří vstupovali (dočasně) do otroctví, aby se třeba zbavili dluhů (někdy neměli na vybranou, jindy do toho šli dobrovolně, protože to byl snazší způsob, jak splácet peníze). Takový otrok pak nemohl být prodán, nesmělo s ním být určitým způsobem nakládáno, měl jistá práva.

Taky záleží na době a místě, ale málokdy byl otrok brán jako majetek. Často se to bralo jako osoba s omezenými právy, nejnižší vrstva a podobně (pořád ale jako člověk a nikoli věc… Bavíme se o starověku, ne o středověkém, koloniálním a americkém otrokářství). Něco jiného byl otrok v Egyptě, Mezopotámii, Řecku, Římě, Perisi a něco jiného taky treba v Číně, Kočosonu/Činu (Koreji), atd. Zhlediska práva a významu.

Takze spousta otroků se situačně a ekonomický mohla mít mnohem líp, než třeba chudina, ale i nižší třídy. Proto otázka důstojnosti: ten člověk se mhol mít dobře, měl jídlo, docela pohodlí, s pánem a rodinou mohli být přátele (absolutně nic nezvyklého), často měli dokonce část luxusu pána (=majetný člověk), takže je to jen o tom, že on jako otrok byl brán jako „méně“ člověk – jako méně hodnotný (alespoň de iure). Je to hodně o tom, jak si to sám bral. Spousta otroků byla otoky po celý život (i od narození), byli u jedné bohaté rodiny, měli přátely mezi jinými otroky, ale i mezi pány, žili tam, jedli, pracovali. Dostávali vše potřebné k životu a většina nedržela otrpky v nuzných podmínkách ani nedostávali minimum a taky ani nebyli nějak odlišováni (jakože jim nebývalo dáváno najevo, že jsou vyloženě něco míň, podřadní). Tu, co se dostali do otroctví (válečná kořist), si zpravidla zvykli. Rozuměj, že se taky nemuseli zas tak o plno věcí starat – většinu obstarával pán nebo otrok-správce, pokud to byla jeho práce – akorát dělali povinně nějakou práci. A to za lepších podmínek, než nižší třídy a chudina. Takže většina otroků žila docela slušně, nebyli týrání a rozhodně to nebylo tak, že jejich život neměl žádnou hodnotu (jak to často prezentují filmy).
Otrok tedy sice mohl být šťastný, ale nikoli vyloženě spokojený (smířený) se stavem v jakém byl, protože to byla otázka cti, důstojnosti, atd atd. Akorát, že i tohle nemuselo pro spoustu z nich platit, protože de iure to bylo víceméně nedůstojné, de facto pro spoustu z nich ale ani ne (protože to tak nepociťovali, nebylo s nimi zacházeno jako s podřadnými) a zkrátka ani nemuseli sebe vnímat jako otroka. Prostě tam byli, byli součásti domovů a jejich funkcí. Vedli ale docela normální život a ne jiný, než mnozí „svobodní“.

Samozřejmě ti DNES každý řekne, že by chtěli všichni otroci ve starověku svobodu (domněnka), ale realita by ve skutečnosti byla jiná. Spousta byla se svou situací spokojená a dokonce byli i vděční za to, co měli (beze srandy).
Zápisků o postavení otroků, zacházení s nimi, jejich vztahů s ostatními (hlavně pány), je dost od soudobých autorů (a jiných záznamů). Otrok zkrátka nerovnal se automaticky (ani běžně) jako člověk-majetek v bídném a nešťastném stavu, který každý celý den přemýšlí o sladké svobodě, o útěku, o vzpouře. Tisíce let byli normální a běžnou součástí ekonomiky, domácností a jejich chodu.

Disraeli

Odpověděl/a – 13.červenec 19:44

Je to hlavně otázka důstojnosti.

Spousta otroků se měla mnohem líp, než chudina (bezdomovci, ale i třeba nižší chudé třídy). Otroka si mohl dovolit jen málokdo (ceny byly různé – doba, lokalita, typ otroka), ale i ten nejlevnější otrok byl docela drahý. V Římě stál otrok asi jako příjmy za dva roky (nižší vrstvy, dělníci atd). Kdo si ho mohl dovolit, staral se o něj. Drtivá většina otroků byli zkrátka jako dnes zaměstnanci (jako když má někdo sluhy), akorát nedostávali plat (i když ani to v pár případech není pravda), měli jídlo, ošacení, bydlení atd. Většinou konali obyčejnou dělnickou práci – v domě nebo venku, třeba na poli nebo byli součástí podnikání pána. Taky pomocníci, správci, rádci, písaři, kuchaři, nosiči, chůvy, učitelé (nejen pro děti) a podobně. Mohli mít i své vlastní postavení v hierarchii domácnosti.
Někteří otroci mohli mít svůj majetek, své příjmy a mohli se vyplatit z otroctví. Někteří vstupovali (dočasně) do otroctví, aby se třeba zbavili dluhů (někdy neměli na vybranou, jindy do toho šli dobrovolně, protože to byl snazší způsob, jak splácet peníze). Takový otrok pak nemohl být prodán, nesmělo s ním být určitým způsobem nakládáno, měl jistá práva.

Taky záleží na době a místě, ale málokdy byl otrok brán jako majetek. Často se to bralo jako osoba s omezenými právy, nejnižší vrstva a podobně (pořád ale jako člověk a nikoli věc… Bavíme se o starověku, ne o středověkém, koloniálním a americkém otrokářství). Něco jiného byl otrok v Egyptě, Mezopotámii, Řecku, Římě, Perisi a něco jiného taky treba v Číně, Kočosonu/Činu (Koreji), atd. Zhlediska práva a významu.

Takze spousta otroků se situačně a ekonomický mohla mít mnohem líp, než třeba chudina, ale i nižší třídy. Proto otázka důstojnosti: ten člověk se mhol mít dobře, měl jídlo, docela pohodlí, s pánem a rodinou mohli být přátele (absolutně nic nezvyklého), často se na ně přenesla část luxusu pána (=majetný člověk) – jakože toho taky mohli požicat, takže jde o to, že on jako otrok byl brán jako „méně“ člověk – jako méně hodnotný (alespoň de iure). Je to tedy hodně o tom, jak si to sám bral. Spousta otroků byla otoky po celý život (i od narození), byli u jedné bohaté rodiny (nemluvě o tom, že spousta otroků v domácnosti byli často příbuzní nebo partneři), měli přátely mezi jinými otroky, ale i mezi pány, žili tam, jedli, pracovali. Dostávali vše potřebné k životu a většina nedržela otroky v nuzných podmínkách ani nedostávali minimum a taky ani nebyli nějak odlišováni (jakože jim nebývalo dáváno najevo, že jsou vyloženě něco míň, podřadní). Ti, co se dostali do otroctví (válečná kořist), si zpravidla zvykli. Rozuměj, že se taky nemuseli zas tak o plno věcí starat – většinu obstarával pán nebo otrok-správce, pokud to byla jeho práce – akorát dělali povinně nějakou práci (normálně únosnou a podle jistě klasifikace/vzdě­lanosti otroka). A to za lepších podmínek, než nižší třídy a chudina. Takže většina otroků žila docela slušně, nebyli týrání a rozhodně to nebylo tak, že jejich život neměl žádnou hodnotu (jak to často prezentují filmy).
Otrok tedy sice mohl být šťastný, ale nikoli vyloženě spokojený (smířený) se stavem v jakém byl, protože to byla otázka cti, důstojnosti, atd atd. Akorát, že i tohle nemuselo pro spoustu z nich platit, protože de iure to bylo víceméně nedůstojné, de facto pro spoustu z nich ale ani ne (protože to tak nepociťovali, nebylo s nimi zacházeno jako s podřadnými) a zkrátka ani nemuseli sebe vnímat jako otroka. Prostě tam byli, byli součásti domovů a jejich funkcí. Vedli ale docela normální život a ne jiný, než mnozí „svobodní“.

Samozřejmě ti DNES každý řekne, že by chtěli všichni otroci ve starověku svobodu (domněnka), ale realita by ve skutečnosti byla jiná. Spousta byla se svou situací spokojená a dokonce byli i vděční za to, co měli (beze srandy).
Zápisků o postavení otroků, zacházení s nimi, jejich vztahů s ostatními (hlavně pány), je dost od soudobých autorů (a jiných záznamů). Otrok zkrátka nerovnal se automaticky (ani běžně) jako člověk-majetek v bídném a nešťastném stavu, který každý celý den přemýšlí o sladké svobodě, o útěku, o vzpouře. Tisíce let byli normální a běžnou součástí ekonomiky, domácností a jejich chodu.
Pořád je to otroctví, odsouzeníhodné a podobně, ale odpověď na tvou otázku je taková, že když byl ve starověku někdo otrok, neznamenalo to, že měl špatný a nešťastný život. A tudíž ano, spousta otroků byla se svým stavem spokojená (respektive nad tím kolikrát ani moc nepřemýšleli).