Byl jsem snad bílá vrána, či tokající tetřev?

Taky nemám potřebu si s někým měnit věci, ale musí se nechat, že o několik košil či triček už jsem touto jednostranou výměnou přišel 😁

jo já si moc dobře pamatuju na dobu, kdy se z NDR dovážela aviváž Wofalor a moje první láska měla vždy vypranou kostkovanou košili, když jsem lezla večer oknem tak jsem v ní spala byla to vůně na níž nikdy nezapomenu – a o tom ostatním máš taky pravdu !!

Doplňuji:
a když mi dělal třeba snídani, nebo ranní kafíčko, tak jsem vlezla do těch „voňavých“ peřinek a čmuchala ten odérek a muchlala se s polštářkem :D))

Upravil/a: briketka10

Jéje, taky jsem měnila a ráda nosila to, co předtím svlékl ten, do něhož jsem byla zamilovaná. S manželem, když byl třeba na služební cestě, jsem zas měnila peřiny – prostě nebyl-li doma, spala jsem v jeho. Dnes si od něj půjčuju nejčastěji mikiny – jeho veliké zahřejí i moje těhotenské bříško 🙂

Tak u nás je to jasné, moje oblečení by manželovi bylo beznadějně malé, a já bych se do jeho vešla snad i třikrát:-D Ale se sestrou nebo kámoškama si občas něco půjčíme, většinou se jedná o slavnostní nebo speciální sportovní oblečení a boty. Ale teda berem si to a vracíme zásadně čisté! Ale přeci jen jsem si na něco vzpoměla, co možná myslíte – moc ráda si půjčuju manželovo flísovou mikinu, sice v ní „plavu“, ale je v ní nádherně teploučko:-)))

Takové výměny jsem v „mládí“ neprovozovala, manžel byl kuřák a mně to vadilo. Za to přítelovo tričko jsem si klidně oblékla, ačkoliv bylo nošené. Je čistotný, moc se nepotí a já měla pocit, že jsem mu tak nějak trošku blíž.

Dudu, tady se přece vůbec nic neodpouští. Hlavně ne lidskost.