Historie úprav
Zeptal/a se – 30.září 18:45
Co myslíte je toto stále aktuální? Mně se zdá, že ano.
Kultura a společnost – Ostatní kultura a společnost
O VZDĚLANOSTI A VZDĚLÁVÁNÍ
Karel Čapek
… vzdělanost je dědictví, ve které se uvazujeme, je to nashromážděná zkušenost lidstva a věků; upřímně řečeno, je to ohromný prezent, který nám padá do klína celkem lacino. Jsme na výši doby tehdy, jsme-li na výši toho, co vykonali a poznali lidé před námi; úroveň, na které stojíme, byla vršena po tisíce let.
… celé naše vzdělávání má asi ten smysl: vědět aspoň něco o tom, jaké zkušenosti, jaké poznatky a jaké hodnoty už lidstvo vytvořilo – a už je neztratit, už nesejít pod ně. Ano, řekněme to rovnou: vzdělanost je v tomto smyslu konzervace, uchování a ochrana toho, k čemu lidé před námi se strašnou námahou celých dějin došli. Proto revoluční doby vzdělanost víceméně nenávidí: právě pro to její poslání uchovat plnou náruč odkazů. Nic platno, toto se nedá zamluvit: kultura představuje především souvislost s veškerým dosavadním dílem lidským a nesmí ji ztrácet; ať vytváří cokoli nového, je to pokračování v tom díle předchozím. Nová myšlenka popírá starou, ale přitom je pokračováním věčného procesu myšlení. Bez té nepřetržitosti by nebylo kultury. Udržet něco, co bylo a je, to dnes (aspoň většinou) nezní příliš sympaticky; říkáme tomu konzervativnost a podobně. … Zdá se, že dnes skutečně záleží nejvíc na tom, aby bylo uhájeno mnohé z toho, co je kulturním majetkem lidstva. Jakmile uhneme z kulturní půdy, ocitáme se v divočině. Jde o to, neztrácet pod nohama tu kulturní půdu. To je první a hlavní poslání inteligence. …
Vzdělanectví může selhat už v tom, že sestupuje pod svou vlastní úroveň, že ztrácí to, co už jednou bylo dosaženo. …
… selže-li vzdělanost, nepřijde k slovu „průměrný“ člověk, prostý a řádný muž, sedlák, dělník, řemeslník se svým normálním rozumem a mravním zákoníkem, nýbrž přihlásí se k životu cosi, co je hluboko pod ním, element barbarský a násilný, který začne dělat z kulturního světa paseku. … Zrušte hierarchickou převahu ducha, a připravíte návrat divochů. Sestup inteligence je cesta k zbarbarizování všech.
… vzdělanost přestala chránit lidi před sestupem k nižší duchovní úrovni, v přímé souvislosti s dalším úkazem: že osobní vzdělanost přestává být v povážlivé míře ideálem, který sám sebou stojí za naše usilování; že jedni si už nedávají mnoho práce, aby jí dosáhli, druzí se přestali stydět za to, že ji nemají, a třetí jí jednoduše a rovnou opovrhují. Myslím, že by nedošlo k tomu zřejmému znevážení kultury, kdyby ji lidé, jimž je uložena, neodhazovali jako zbytečnou přítěž. Snad se více méně pamatujeme na odešlou nebo odcházející generaci, jíž ještě náleží čestný titul generace buditelské: na tyto staré doktory, právníky a kantory, kteří se ctí nesli slavný závazek vzdělanosti a kteří ve své četbě, ve svém vztahu k lidem, ve své životní důstojnosti uchovávali povinnost jisté vyšší a příkladné úrovně. Pravda, namítnete, že za jejich časů byl stav inteligence lépe honorován hmotně i sociálně a že dnes se musíme vyčerpávat bojem o chleba. …
Skutečně těžko bychom našli nějaké hrubé, vulgární a fanatické mínění politické nebo kulturní, které by nebylo sdíleno a někdy i hlásáno také lidmi, kteří jsou počítáni mezi vzdělance. Nemíníme tím, že by akademicky vzdělaní lidé museli politice a jiným veřejným věcem nějak zvlášť rozumět; ale řekli bychom, že jsou názory, hesla a manýry, které vzdělanci nemohou přijímat, ledaže sestoupí z té duševní úrovně, kterou jim vzdělanost ukládá; že zradí tu disciplínu, tu kritičnost a intelektuální svobodu, tu zděděnou kulturní zkušenost, jež je vlastním smyslem vzdělání. Je mnoho veřejných názorů i praktik, které by se obecně a zjevně jevily jako nízké a nekulturní, kdyby jim odmítli sekundovat lidé, jimž je přisuzována a společensky svěřena jistá úroveň vzdělání a vědění. O tom jsem už psal, a není třeba kupit příklady této hromadné zrady vzdělanců. Ubývá osvícenosti, která by korigovala nižší pohnutky a názory.
Místo pro Jonathana! Úvahy a glosy k otázkám veřejného života z let 1921 – 1937, Vydavatelství Symposium, Praha, 1970, str. 128–131
Zeptal/a se – 30.září 18:58
Co myslíte, je toto stále aktuální? Mně se zdá, že ano.
Kultura a společnost – Ostatní kultura a společnost
O VZDĚLANOSTI A VZDĚLÁVÁNÍ
Karel Čapek
… vzdělanost je dědictví, ve které se uvazujeme, je to nashromážděná zkušenost lidstva a věků; upřímně řečeno, je to ohromný prezent, který nám padá do klína celkem lacino. Jsme na výši doby tehdy, jsme-li na výši toho, co vykonali a poznali lidé před námi; úroveň, na které stojíme, byla vršena po tisíce let.
… celé naše vzdělávání má asi ten smysl: vědět aspoň něco o tom, jaké zkušenosti, jaké poznatky a jaké hodnoty už lidstvo vytvořilo – a už je neztratit, už nesejít pod ně. Ano, řekněme to rovnou: vzdělanost je v tomto smyslu konzervace, uchování a ochrana toho, k čemu lidé před námi se strašnou námahou celých dějin došli. Proto revoluční doby vzdělanost víceméně nenávidí: právě pro to její poslání uchovat plnou náruč odkazů. Nic platno, toto se nedá zamluvit: kultura představuje především souvislost s veškerým dosavadním dílem lidským a nesmí ji ztrácet; ať vytváří cokoli nového, je to pokračování v tom díle předchozím. Nová myšlenka popírá starou, ale přitom je pokračováním věčného procesu myšlení. Bez té nepřetržitosti by nebylo kultury. Udržet něco, co bylo a je, to dnes (aspoň většinou) nezní příliš sympaticky; říkáme tomu konzervativnost a podobně. … Zdá se, že dnes skutečně záleží nejvíc na tom, aby bylo uhájeno mnohé z toho, co je kulturním majetkem lidstva. Jakmile uhneme z kulturní půdy, ocitáme se v divočině. Jde o to, neztrácet pod nohama tu kulturní půdu. To je první a hlavní poslání inteligence. …
Vzdělanectví může selhat už v tom, že sestupuje pod svou vlastní úroveň, že ztrácí to, co už jednou bylo dosaženo. …
… selže-li vzdělanost, nepřijde k slovu „průměrný“ člověk, prostý a řádný muž, sedlák, dělník, řemeslník se svým normálním rozumem a mravním zákoníkem, nýbrž přihlásí se k životu cosi, co je hluboko pod ním, element barbarský a násilný, který začne dělat z kulturního světa paseku. … Zrušte hierarchickou převahu ducha, a připravíte návrat divochů. Sestup inteligence je cesta k zbarbarizování všech.
… vzdělanost přestala chránit lidi před sestupem k nižší duchovní úrovni, v přímé souvislosti s dalším úkazem: že osobní vzdělanost přestává být v povážlivé míře ideálem, který sám sebou stojí za naše usilování; že jedni si už nedávají mnoho práce, aby jí dosáhli, druzí se přestali stydět za to, že ji nemají, a třetí jí jednoduše a rovnou opovrhují. Myslím, že by nedošlo k tomu zřejmému znevážení kultury, kdyby ji lidé, jimž je uložena, neodhazovali jako zbytečnou přítěž. Snad se více méně pamatujeme na odešlou nebo odcházející generaci, jíž ještě náleží čestný titul generace buditelské: na tyto staré doktory, právníky a kantory, kteří se ctí nesli slavný závazek vzdělanosti a kteří ve své četbě, ve svém vztahu k lidem, ve své životní důstojnosti uchovávali povinnost jisté vyšší a příkladné úrovně. Pravda, namítnete, že za jejich časů byl stav inteligence lépe honorován hmotně i sociálně a že dnes se musíme vyčerpávat bojem o chleba. …
Skutečně těžko bychom našli nějaké hrubé, vulgární a fanatické mínění politické nebo kulturní, které by nebylo sdíleno a někdy i hlásáno také lidmi, kteří jsou počítáni mezi vzdělance. Nemíníme tím, že by akademicky vzdělaní lidé museli politice a jiným veřejným věcem nějak zvlášť rozumět; ale řekli bychom, že jsou názory, hesla a manýry, které vzdělanci nemohou přijímat, ledaže sestoupí z té duševní úrovně, kterou jim vzdělanost ukládá; že zradí tu disciplínu, tu kritičnost a intelektuální svobodu, tu zděděnou kulturní zkušenost, jež je vlastním smyslem vzdělání. Je mnoho veřejných názorů i praktik, které by se obecně a zjevně jevily jako nízké a nekulturní, kdyby jim odmítli sekundovat lidé, jimž je přisuzována a společensky svěřena jistá úroveň vzdělání a vědění. O tom jsem už psal, a není třeba kupit příklady této hromadné zrady vzdělanců. Ubývá osvícenosti, která by korigovala nižší pohnutky a názory.
Místo pro Jonathana! Úvahy a glosy k otázkám veřejného života z let 1921–1937, Vydavatelství Symposium, Praha, 1970, str. 128–131