Historie úprav
Zeptal/a se – 21.březen 10:21
Napsal by mi někdo názor na mojí takovou první báseň?
Kultura a společnost – Literatura
Je to pokus o příběh ve verších :D Prosím o rady co vylepšit a
v jákem verši to mám napsané :D
Děkuji :)
Živ byl jsem delší dobu a po boku mé ženy zdráv, neustále v chodu práce, znal jsem spoustu lidských krás,
bych byl živ delší dobu nepoznal bych krásu vzniku, dech můj už skomíral a něco přícházelo skze práh.
„Co pohledáváš zde??“ Otázal jsem se té osoby jež přišla skrze dveře,
pot polil čelo mé a zachvátil mne strach, však hlas té ženy v bílém rouchu uklidnil mne aspoň trochu.
A dotek její ruky, tak teplí připomínajíc mi krásu nebe, a hlas jenž přicházel z jejich úst se linul k mému uchu.
„Už dlouho jsi tu byl a teď odejdeš se mnou,“ řekla spanile a vztáhla ruku na mou hruď,
já nebranil se ani trochu bych poznal krásu světa znovu.
Poté chvíli tmu před očima a pak tu ženu spatřil jsem,
ona stála celá v bílém držící mne za ruku, poté šli jsem dlouho cestu až někam tam do hluku.
A tam jedna krásná žena spící klidným spánkem,
když osoba v bílém stáhla ruku a já náhle ve tmě ocitl se cítící teplo velké.
Všude málo místa měl jsem a podivnou šnůru okolo,
však spoustu času mi zbývalo bych nadechl se dlouze.
Spostu dnů jež nepočítal jsem uběhli rychle,
a já znovu zakřičel jsem v náručí toho muže hlasně.
Podíval jsem se do očí matky mé a uviděl tu krásu světa,
modré perly zdobily je a vítali mne kladně.
Životem plahočím se dál a dál,
znovu umírat a žíti dál.
Po životě žít se dá,
stačí jen zkusit nebát se dál.
Zeptal/a se – 21.březen 12:45
Napsal by mi někdo názor na takovou moji první báseň?
Kultura a společnost – Literatura
Je to pokus o příběh ve verších :D Prosím o rady, co vylepšit a
v jakém verši to mám napsané :D
Děkuji :)
Živ byl jsem delší dobu a po boku mé ženy zdráv, neustále v chodu práce, znal jsem spoustu lidských krás,
bych byl živ delší dobu nepoznal bych krásu vzniku, dech můj už skomíral a něco přícházelo skze práh.
„Co pohledáváš zde??“ Otázal jsem se té osoby jež přišla skrze dveře,
pot polil čelo mé a zachvátil mne strach, však hlas té ženy v bílém rouchu uklidnil mne aspoň trochu.
A dotek její ruky, tak teplí připomínajíc mi krásu nebe, a hlas jenž přicházel z jejich úst se linul k mému uchu.
„Už dlouho jsi tu byl a teď odejdeš se mnou,“ řekla spanile a vztáhla ruku na mou hruď,
já nebranil se ani trochu bych poznal krásu světa znovu.
Poté chvíli tmu před očima a pak tu ženu spatřil jsem,
ona stála celá v bílém držící mne za ruku, poté šli jsem dlouho cestu až někam tam do hluku.
A tam jedna krásná žena spící klidným spánkem,
když osoba v bílém stáhla ruku a já náhle ve tmě ocitl se cítící teplo velké.
Všude málo místa měl jsem a podivnou šnůru okolo,
však spoustu času mi zbývalo bych nadechl se dlouze.
Spostu dnů jež nepočítal jsem uběhli rychle,
a já znovu zakřičel jsem v náručí toho muže hlasně.
Podíval jsem se do očí matky mé a uviděl tu krásu světa,
modré perly zdobily je a vítali mne kladně.
Životem plahočím se dál a dál,
znovu umírat a žíti dál.
Po životě žít se dá,
stačí jen zkusit nebát se dál.