Historie úprav

Gonfaloniér

Odpověděl/a – 7.září 15:49

To přesně nikdo neví. Existuje však pouze u lidí a v civilizaci. Tzn., že to s tím asi souvisí. Vše ostatní nekde jinde (ve zvířecí říši např.) jsou jen půdy. Zakládá se to tedy na zvířecí přirozenosti (pohlavní přitažlivost), ale i té lidské (charakter) a taky na osobních preferencích a představ jedince.
Kombinace sexuální přitažlivosti a jakéhosi zvláštního druhu osobního zájmu, který nějak ohodnucuje toho našeho protějška. Jistá představa o té druhé osobě (buď skutečná nebo i často klamná a idealizovaná).
Upřednostňování jedné osoby díky jejím kvalitám (anebo jen charakteristickým rysům. Nemusí se přímo jednat o kvality… Na tom druhém můžeme obdivovat maličkost a dokonce i jeho/její nedostatky). Podle Livingstona je láska směs připravenosti, chtíče a naděje, což v těle nakonec uvolňuje i tu chemii (hormon lásky).
Pokud to vezmu z pohledu Maslowovy pyramidy, tak láska k někomu vzplane až po uspokojení primárních potřeb k osobě, která je (podle nás) nejvhodnější k tomu, abychom ji milovali (a ona nás) a nejlépe nám poskytne potřebu jistoty/bezpečí a sociální potřeby. Říká se, že práva láska znamená, že pro toho druhého chceme víc jak pro sebe a taky si jej víc ceníme. Není to zcela pravda a určitě ne v případě partnerské lásky a rozhodně ne ze začátku. Protože od toho (od té osoby) něco očekáváme, v něco doufáme – to je ta naděje – a vidíme v tom po nás štěstí. To že se pak pro toho druhého třeba dokážeme obětovat je až důsledkem tohoto, co způsobilo to vzplanutí lásky (od které jsme sami pro sebe něco očekávali).

Gonfaloniér

Odpověděl/a – 7.září 15:52

To přesně nikdo neví. Existuje však pouze u lidí a v civilizaci. Tzn., že to s tím asi souvisí. Vše ostatní nekde jinde (ve zvířecí říši např.) jsou jen půdy. Zakládá se to tedy na zvířecí přirozenosti (pohlavní přitažlivost), ale i té lidské (charakter) a taky na osobních preferencích a představ jedince.
Kombinace sexuální přitažlivosti a jakéhosi zvláštního druhu osobního zájmu, který nějak ohodnucuje toho našeho protějška. Jistá představa o té druhé osobě (buď skutečná nebo i často klamná a idealizovaná).
Upřednostňování jedné osoby díky jejím kvalitám (anebo jen charakteristickým rysům. Nemusí se přímo jednat o kvality… Na tom druhém můžeme obdivovat maličkost a dokonce i jeho/její nedostatky). Podle Livingstona je láska směs připravenosti, chtíče a naděje, což v těle nakonec uvolňuje i tu chemii (hormon lásky).
Pokud to vezmu z pohledu Maslowovy pyramidy, tak láska k někomu vzplane až po uspokojení primárních potřeb k osobě, která je (podle nás) nejvhodnější k tomu, abychom ji milovali (a ona nás) a nejlépe nám poskytne potřebu jistoty/bezpečí a sociální potřeby. Říká se, že práva láska znamená, že pro toho druhého chceme víc jak pro sebe a taky si jej víc ceníme. Není to zcela pravda a určitě ne v případě partnerské lásky a rozhodně ne ze začátku. Protože od toho (od té osoby) něco očekáváme, v něco doufáme – to je ta naděje – a vidíme v tom po nás štěstí. To že se pak pro toho druhého třeba dokážeme obětovat je až důsledkem tohoto, co způsobilo to vzplanutí lásky (od které jsme sami pro sebe něco očekávali).

Platí, že láska je nedefinovatelná, těžko popsatelná (vědecky, filozoficky, romanticky/poeticky ani jinak).
Je víc druhů lásky. Partnerská, mateřská (přesněji rodičovská), sourozenecká, přátelská, platonická.