Historie úprav
Odpověděl/a – 11.listopad 14:35
Žít s fobiemi je velmi těžké – všeobecně. Zkusím jen připomenout některé fobie související s tvým dotazem.
- Agorafobie (strach z venkovních prostor) – u těžkých forem člověk sám opravdu není schopný nikam po venku dojít, není schopen třeba ani vyjít z bytu. Byt představuje pro něj jakýsi pocit bezpečí. U střední formy je sice schopen chodit po venku, ale jen na kratší vzdálenosti od domova, ve větší vzdálenosti ho přepadávají úzkosti a různé „strachy“ – strach, že zkolabuje, strach ze smrti.
Takový člověk skutečně nedojde na středisko, anebo pouze v doprovodu, také záleží na vzdálenosti na středisko. Čekání v čekárně může snášet různě – může být pro něj nesnesitelné, protože si představuje cestu zpět domů a má předem návaly úzkosti, anebo se naopak zklidní, protože je ve vnitřních prostorách, nikoli venku.
- Klaustrofobie (strach ve vnitřních prostorách) – opět záleží na míře postižení. Někoho chytá úzkostná panika pouze v opravdu malých prostorech (výtah, WC, koupelna), druhému se dělá špatně i v místnosti a nutí ho to jít ven. Opět každý postižený může snášet čekárnu různě.
- Sociální fobie (strach z okolních lidí) – takový člověk všeobecně špatně snáší jakýkoliv pobyt mezi cizími lidmi – v MHD, v čekárnách, v obchodech, straní se sousedů… Čekání v čekárně plné lidí opět člověk snáší podle „velikosti“ postižení.
Deprese – nemoc, která se léčí dost těžko. Z menší části je dědičná, daná v genech, může ji „nastartovat“ jakákoliv špatná či tragická událost v životě postiženého. Někteří lidé postižení těžkou formou nemocí dokáží „přežívat“ pouze v posteli, nebo v bytě, nemají sílu se donutit k většímu pohybu. Nejsou schopni jakékoliv práce ani doma, námaha pro ně může být i dojít na středisko. U lehčích forem depresí na středisko dojdou a čekárnu odevzdaně přečkají, protože takoví lidé jsou jaksi „ukryti sami v sobě“, „ve své hlavě“.
Všeobecně: lidem postiženým fobiemi může částečně pomoci léčba u psychiatra podpůrnými léky, potlačujícími úzkosti. ALE hlavně je třeba, aby sami na sobě začali „pracovat“, za pomoci psychologa, různých psychologických terapií, skupinových sezení, v nejtěžších případech v psychiatrické léčebně. je to běh na dlouhou trať, a ne vždy úspěšný.
Stačí ti tato odpověď, nebo ji mám něčím doplnit? 🙂
Odpověděl/a – 11.listopad 14:57
Žít s fobiemi je velmi těžké – všeobecně. Dost se o témata nemocí všeobecně zajímám. Zkusím jen připomenout některé fobie související s tvým dotazem.
- Agorafobie (strach z venkovních prostor) – u těžkých forem člověk sám opravdu není schopný nikam po venku dojít, není schopen třeba ani vyjít z bytu. Byt představuje pro něj jakýsi pocit bezpečí. U střední formy je sice schopen chodit po venku, ale jen na kratší vzdálenosti od domova, ve větší vzdálenosti ho přepadávají úzkosti a různé „strachy“ – strach, že zkolabuje, strach ze smrti.
Takový člověk skutečně nedojde na středisko, anebo pouze v doprovodu, také záleží na vzdálenosti na středisko. Čekání v čekárně může snášet různě – může být pro něj nesnesitelné, protože si představuje cestu zpět domů a má předem návaly úzkosti, anebo se naopak zklidní, protože je ve vnitřních prostorách, nikoli venku.
- Klaustrofobie (strach ve vnitřních prostorách) – opět záleží na míře postižení. Někoho chytá úzkostná panika pouze v opravdu malých prostorech (výtah, WC, koupelna), druhému se dělá špatně i v místnosti a nutí ho to jít ven. Opět každý postižený může snášet čekárnu různě.
- Sociální fobie (strach z okolních lidí) – takový člověk všeobecně špatně snáší jakýkoliv pobyt mezi cizími lidmi – v MHD, v čekárnách, v obchodech, straní se sousedů… Čekání v čekárně plné lidí opět člověk snáší podle „velikosti“ postižení.
Deprese – nemoc, která se léčí dost těžko. Z menší části je dědičná, daná v genech, může ji „nastartovat“ jakákoliv špatná či tragická událost v životě postiženého. Někteří lidé postižení těžkou formou nemocí dokáží „přežívat“ pouze v posteli, nebo v bytě, nemají sílu se donutit k většímu pohybu. Nejsou schopni jakékoliv práce ani doma, námaha pro ně může být i dojít na středisko. U lehčích forem depresí na středisko dojdou a čekárnu odevzdaně přečkají, protože takoví lidé jsou jaksi „ukryti sami v sobě“, „ve své hlavě“.
Všeobecně: lidem postiženým fobiemi může pomoci léčba u psychiatra podpůrnými léky potlačujícími úzkosti, ale jen částečně. Hlavně je třeba, aby sami na sobě začali „pracovat“, za pomoci psychologa, různých psychologických terapií, skupinových sezení, v nejtěžších případech v psychiatrické léčebně. Psycholog pomáhá pacientovi se svými fobiemi „pracovat“, naučit se je v běžném životě lépe zvládat (např. nepotlačovat návaly úzkostné paniky, ale tzv. ji nechat skrz sebe projít a „prodýchávat“ ji). Záleží hodně na pacientovi, na změně způsobu jeho myšlení a na pozitivním přístupu k životu. Jak se říká: „Pesimista vidí, že je sklenice poloprázdná, optimista vidí, že je poloplná“. Je to běh na dlouhou trať, a ne vždy úspěšný.
Stačí ti tato odpověď? 🙂