Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 5.srpen 16:29

ANO. Určitá část ohledně vnímání těžkosti života je skutečně spíše o mentalitě a přístupu, něco si sami ztěžujeme, ať už idnividuálně anebo celek jako lidská společnost. ALE i tak je života obtížný, není „fér“, je v něm mnoho utrpení, mnoho starostí, samotné zdraví je vrtkavé a život velmi křehký. Už jen proto se dá říct, že je život těžký, krátky, nevyzpytatelný a nebere ohledy.

Ať žiješ kdekoli, jsi jakkoli bohatý, stát/společnost, ve které žiješ, je jakkoli rozvinutá, tak těžkosti života tě neminou. Budeš mít zdravotní potíže, větší nebo menší, poznáš ztráty a to hodně ztrát, nebezpečí na každém rohu, budeš prožívat bolest, fyzickou i psychickou, věčnou snahu o udržování života – potřeby k životu, které musíš nonstop dodržovat, hledat je, honit se za nimi. Za celý život ztratíš spousty přátel (ať už jen odcizením nebo smrtí), známých, rodiny a i partnera a v nejhorších prípadech i dětí. Příjdeš o prarodiče, rodiče, sourozence a pravděpodobně i partnera (50/50) – pokud je přežiješ a nezemřeš dřív než oni. Protože všichni zemřou, otázkou je jen kdy. Dřív nebo později (vzhledem k tvému vnímání a tvému životu). Neminou tě ani nějaké pohromy. Každý člověk alespoň jednou za života zažije (dotkne se ho) nějaká větší tragédie.
Můžeš žít přítomností, můžeš se taky nad některé ty starosti povznést – i nad ty nejzávažnější, ale to nemění nic na tom, že život těžky je. Se všemi omezeními a slabostmi, které máme a se kterými na nás život číhá. Žít to v sobě zrahnuje plno utrpení, ztrát, bolesti.. radosti a spol taky, ale je tu buď vyvážené anebo spíš převažují ty strasti. Protože štěstí je dočasná a krátkodobá absence bolesti a nepřítomnost utrpení/problémů. Stejně jako absence tužeb/potřeb (nebo tedy jejich úspěšné naplnění/naplňo­vání – které taky nefunguje napořád a ani dlouhodobě).

Život je stále život – ve smyslu přírody a živočišného boje o přežití. My jsme myslící bytosti a umíme se i povznést. Ale jsme zároveň více vnímaví, s lepší pamětí a větší emocionálností. takže se nás „to všechno“ víc dotýká, víc to prožíváme a víc to bolí. Stále život a příroda funguje v principu „sežer se kdo můžeš“ anebo sežer, nebo buď sežrán / bojuj nebo zemří. My jsme si jako racionální bytosti „vytvořili“ spravedlnost a společnost se řídí zákony a jinými pravidly, které nám vymezují, co je správné a co špatné. Ale příroda na tohle kašle. A ani lidskou společnost to neochrání, protože se nevyhne tomu, co život zahrnuje.
Že tě znásilní v praku, že tě zmlátí, že tě napadne divoké zvíře, že vážně onemocníš, že ti někoho zabijí anebo zemře při nehodě, že tě potká přírodní katastrofa různého druhu, že příjdeš o majetek, že se vážně/trvale podlomí tvé zdraví, že se zmrzačíš ani nevíš jak, že příjdeš o rozum anebo že kdykoli můžeš během okamžiku zemřít, protože lidské tělo je tak křehké… Na to se tě nikdo neptá, jestli to chceš a není to ani o přístupu. Takové věci (a ten výšet byl jen zlomek katastrof) se dějí a dít budou a během života tebe a tvé blzké potkají a tomu se nevyhneš. Některé se dají eliminovat a je možné se jim vyhnout (kriminalita a násilnost ve společnosti – napadení, krádeže, znásilnění, atd) – tím, že společnost bude více civilizovaná a spravedlivá, ale chápej že tohle je jen zlomek toho, jak život funguje. Těm dalším tisícům pohromám nezabráníš, protože stojí mimo civilizaci.
Život těžký je a nenech si nikým namluvit že není. To si nech do pohádek (a ani tam většinou není lehký – hrdinové i obyčejní lidé taky musí překonávat těžkosti, akorát jsou to pohádky v tom smyslu, že tam platí absolutní spravedlnost a všechno vždy dobře dopadne, obzvlášť pro ty dobré… ve skutečném životě to tak není ani vzdáleně). A obzvlášť jestli jsi slabý, tak tě život pohltí a „sežere“. Už jen z pricnipu věci, čím slabší máš třeba psychiku/mentalitu, tím (ještě víc) těžší pro tebe život bude… to je i paradox těch odpovídajících. Musíš být silný (minimálně mentálně), aby život nebyl tak těžký, musíš být zocelený a mít správný přístup. Ale ani to neeliminuje těžkosti života, jen je líp snášiš a příjmáš.

Disraeli

Odpověděl/a – 5.srpen 16:45

ANO. Určitá část ohledně vnímání těžkosti života je skutečně spíše o mentalitě a přístupu, něco si sami ztěžujeme, ať už idnividuálně anebo celek jako lidská společnost. ALE i tak je život obtížný, není „fér“, je v něm mnoho utrpení, mnoho starostí, samotné zdraví je vrtkavé a život velmi křehký. Už jen proto se dá říct, že je život těžký, krátky, nevyzpytatelný a nebere ohledy.

Ať žiješ kdekoli, jsi jakkoli bohatý, stát/společnost, ve které žiješ, je jakkoli rozvinutá, tak těžkosti života tě neminou. Budeš mít během života zdravotní potíže, větší nebo menší, poznáš ztráty a to hodně ztrát, nebezpečí na každém rohu – smrtelná i méně vážná, budeš prožívat bolest, fyzickou i psychickou, jestli chceš žít, budeš muset mít věčnou snahu o udržování toho života – nezbytné potřeby k životu, které musíš nonstop je, honit se za nimi, fungovat na nich – od těch nejzákladnějších (fyzických) až po ty „méně důležité“ (psychické, osobnostní, společenské) – kde, když nejsou uspokojovány nastává bolest (alepsoň psychická) anebo negativní emoce projevy. Za celý život ztratíš spousty přátel (ať už jen odcizením nebo smrtí), známých, rodiny a i partnera a v nejhorších prípadech i dětí/potomky. Příjdeš o prarodiče, rodiče, sourozence a pravděpodobně i partnera (50/50) – pokud je přežiješ a nezemřeš dřív než oni. Protože všichni zemřou, otázkou je jen kdy. Dřív nebo později (vzhledem k tvému vnímání a tvému životu). Neminou tě ani nějaké pohromy. Každý člověk alespoň jednou za života zažije (dotkne se ho) nějaká větší tragédie.
Můžeš žít přítomností, můžeš se taky nad některé ty starosti povznést – i nad ty nejzávažnější, ale to nemění nic na tom, že život těžky je. Se všemi omezeními a slabostmi, které máme a se kterými na nás život číhá – po všech jeho stránkách. Žít, to v sobě zrahnuje plno utrpení, ztrát, bolesti.. radosti a spol taky, ale je tu buď vyvážené anebo spíš převažují ty strasti. Protože štěstí je dočasná a krátkodobá absence bolesti a nepřítomnost utrpení/problémů. Stejně jako absence tužeb/potřeb (nebo tedy jejich úspěšné naplnění/naplňo­vání – které taky nefunguje napořád a ani dlouhodobě). Nikdy nezapomínej, že s každou radostí (zdraví, láska, rodina, přátelé, bohatství/majetek) se taky spojí i plno (skutečných) problémů a možných strastí/ztrát – z nichž alespoň některé se uskuteční – a tím si můžeš být jistý. Protože nic není trvalé, život je změna – a to ne vždy příjemná změna.

Život je stále život – ve smyslu přírody a živočišného boje o přežití. My jsme myslící bytosti a umíme se i povznést. Ale jsme zároveň více vnímaví, s lepší pamětí a větší emocionálností, takže se nás „to všechno“ víc dotýká, víc to prožíváme a víc to i bolí. Stále život a příroda funguje v principu „sežer se kdo můžeš“ anebo sežer, nebo buď sežrán / bojuj nebo zemří. My jsme si jako racionální bytosti „vytvořili“ spravedlnost; společnost se řídí zákony a jinými pravidly, které nám vymezují, co je správné a co špatné. Ale příroda na tohle kašle. A ani lidskou společnost to neochrání, protože se nevyhne tomu, co život zahrnuje a představuje. Věčný boj, honbu za přežitím, uchováním živta a naplňováním potřeb.
Že tě znásilní v praku, že tě zmlátí, že tě napadne divoké zvíře, že vážně onemocníš, že ti někoho zabijí anebo zemře při nehodě, že tě potká přírodní katastrofa různého druhu, že příjdeš o majetek, že se vážně/trvale podlomí tvé zdraví, že se zmrzačíš ani nevíš jak, že příjdeš o rozum anebo že kdykoli můžeš během okamžiku zemřít, protože lidské tělo je tak křehké… Na to se tě nikdo neptá, jestli to chceš a není to ani o přístupu. Že příjdeš o práci, majetek nebo i kamaráda, to jsou ještě prkotiny v provonání s tím, co tě během života může potkat – ale ani takové „drobnosti“ nejsou příjemné, ani když se nad ně umíš povznést. Takové věci (a ten výšet byl jen zlomek katastrof) se dějí a dít budou a během života tebe a tvé blzké potkají a tomu se nevyhneš. Některé se dají eliminovat a je možné se jim vyhnout (kriminalita a násilnost ve společnosti – napadení, krádeže, znásilnění, atd) – tím, že společnost bude lépe fungovat a bude více civilizovaná a spravedlivá, ale chápej že tohle (LIDSKÁ společnost a pravidla) je jen zlomek toho, jak život funguje. Těm dalším tisícům pohromám nezabráníš, protože stojí mimo civilizaci a „pravidla lidského života“.

Život těžký je a nenech si nikým namluvit že není. To si můžou nechat do pohádek (a ani tam většinou není lehký – hrdinové i obyčejní lidé taky musí překonávat těžkosti, akorát jsou to pohádky v tom smyslu, že tam platí absolutní spravedlnost a všechno vždy dobře dopadne, obzvlášť pro ty dobré… ve skutečném životě to tak není ani vzdáleně). A obzvlášť jestli jsi slabý, tak tě život pohltí a „sežere“. Už jen z pricnipu věci, čím slabší máš třeba psychiku/mentalitu, tím (ještě víc) těžší pro tebe život bude… to je i paradox těch odpovídajících. Musíš být silný (minimálně mentálně), aby život nebyl tak těžký, musíš být zocelený a mít správný přístup. Ale ani to neeliminuje těžkosti života, jen je líp snášiš a příjmáš. Statečnému nebo tzv. „bezstarostnému“ člověku se taky nevyhýbají těžkosti a strachy a ani nežije život bez utrpení, ztrát, nevyhábají se mu těžkosti a život pro něj není žádný med ani růžová zahrada. Nežijeme v pohádce ani v bájném zlatém věku ani v edenové zahradě. Statečný člověk je ten, který ty strachy překonává a sbolestí se učí žit a příjmat. A bezstarotný člověk je jen hlupák – naivka, kterého rány života dřív nebo později vyvedou z jeho bezstarostného žití a přenesou ho do reality života.