Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 3.únor 10:28

Stačí ti klidně jeden hřích na věčné zatracení (z křesťanského pohledu). Záleží, ale taky v jaké míře nebo jestli se později napravíš (otázka vykoupení). I když hřích sám o sobě nemusí být cestou do pekla (nebo očistce). Protože každý nebo téměř každý člověk alespoň někdy v určitém rozsahu podléhá některému z hříchů a někdo má k některému z nich větší sklony a jiný zase k jinému hříchu. Taky by to mělo být o tom, jak se s nimi vypořádáš a jak navzdory tomu celkově vedeš život. Že člověka občas dostihnou hříchy, neznamená, že on sám je vyloženě špatný nebo vede neustále zlý život.
Křesťanství má ale hodně teorií, výkladů a větví, odnoží. Záleží čemu věříš.

Ani jeden hřích samozřejmě není dobrý, proto jsou to hříchy (opaky ctností). Každý hřích může být ve své řekněme maximální podobě zhoubný. Čím víc vystupňovaný ten hřích člověk má, a čím víc je zároveň řekněme „zkaženější“, dá se očekávat, že nebude trpět jen tím jedním hříchem, ale hned několika dalšími, které se na sebe mohou vázat. Pýšný člověk bude nejspíš trpět hned několika dalšími (i když zrovna tady ne nezbytně); závist bude provázet jistá míra vzteku, možná pýchy; lenost bude provázet nejspíš i obžerství a lakomství.
Za nejhorší se často považuje pýcha a může tomu tak být. Je to „neporazitelný“ a prvotní hřích. Ale podle mě ve své nejhorší podobě je nejdestruktivnější hněv a zatemnit mysl může neméně než pýcha (zároveň je hněv ale jediný z hříchů, který může být v malé míře i užitečný – jako motor, motivátor, záruka přežití, obrany, síly, prosazení,..).

Disraeli

Odpověděl/a – 3.únor 10:40

Stačí ti klidně jeden hřích na věčné zatracení (z křesťanského pohledu). Záleží, ale taky v jaké míře nebo jestli se později napravíš (otázka vykoupení). I když hřích sám o sobě nemusí být cestou do pekla (nebo očistce). Protože každý nebo téměř každý člověk alespoň někdy v určitém rozsahu podléhá některému z hříchů a někdo má k některému z nich větší sklony a jiný zase k jinému hříchu. Taky by to mělo být o tom, jak se s nimi vypořádáš a jak navzdory tomu celkově vedeš život. Že člověka občas dostihnou hříchy, neznamená, že on sám je vyloženě špatný nebo vede neustále zlý život.
Křesťanství má ale hodně teorií, výkladů, větví, odnoží. Záleží čemu věříš.
Pro nekřesťana je jednoduché dostat se do Pekla :D Stačí nebýt křesťanem a nevěřit v Boha, Ježíše – tomu věří většina křesťaského světa (zajímavé, že třeba dle Islámu nepůjdeš do Pekla/Jahannamu, pokdu nevěříš v Alláha a nejsi muslim – on vidí do lidského srdce – jací skutečně jsou – a sám osobně hodnotí život lidí, jaký žili a kam po smrti půjdou. A taky odpouští všechny hříchy – ale to dělá i Bůh/Ježíš… ale samozřejmě se to neděje automaticky. Člověk se musí kát apod.). Případně věřit, ale pohrdat jimi atd. :D Ale to taky záleží na výkladech a víře.

Ani jeden hřích samozřejmě není dobrý, proto jsou to hříchy (opaky ctností). Každý hřích může být ve své řekněme maximální podobě zhoubný. Čím víc vystupňovaný ten hřích člověk má, a čím víc je zároveň řekněme „zkaženější“, dá se očekávat, že nebude trpět jen tím jedním hříchem, ale hned několika dalšími, které se na sebe mohou vázat. Pýšný člověk bude nejspíš trpět hned několika dalšími (i když zrovna tady ne nezbytně); závist bude provázet jistá míra vzteku, možná pýchy; lenost bude provázet nejspíš i obžerství a lakomství.
Za nejhorší se často považuje pýcha a může tomu tak být. Je to „neporazitelný“ a prvotní hřích. Ale podle mě ve své nejhorší podobě je nejdestruktivnější hněv a zatemnit mysl může neméně než pýcha (zároveň je hněv ale jediný z hříchů, který může být v malé míře i užitečný – jako motor, motivátor, záruka přežití, obrany, síly, prosazení,..).