Historie úprav

Filip84

Odpověděl/a – 14.červenec 2:40

Lidé si, obecně, pletou pojem s průjmem, chtějí definovat myšlenky, postuláty, ale schází jim k tomu immanentní znalost materie pojmů a výrazivo.

Na to, je-li nějaký systém totalitním, či-li nic, nemá sebemenší vliv, zda jde o absolutní monarchii, konstituční monarchii, presidentskou republiku, parlamentní republiku nebo něco jiného. To je forma vlády.

Na to, je-li nějaký systém totalitním, má vliv to, zda-li funguje v tom systému právní stát, zda jsou soudy opravdu nezávislé, zda je legislativa oddělena od exekutivy, a jak striktně je dodržována a vymáhána zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretensí, a nakolik je chráněna zásada legální licence.

Všeobecné a laické představy jsou zcela mimo.

Budu-li já absolutním monarchou v právním státě, tak se ze mne diktátorský despota, jen tak lehce, nestane. Já budu vázaný zásadou stare decisis et non quieta movere, budu vázaný svými dřívějšími rozhodnutími, a závaznými rozhodnutími svých předků. Budu vázán zemskou konstitucí, zvykovým právem, právními usancemi, a pokud vydám jakýkoli legislativní akt v rozporu s nimi, tak mi ho nezávislé soudy shodí, a je absolutně nepodstatné, zda formou derogace, tj. zruší mi můj zákon (jako např. náš Ústavní soud), nebo formou deklarace (jako např. Supreme Court of the U. S.). Protože ty soudy budou nezávislé, moc soudní bude oddělena od moci zákonodárné, a moc zákonodárná od soudní. Moc výkonná bude oddělena od moci soudní, a od moci zákonodárné. To je právní stát.

Takto funguje církev katholická et Status Civitatis Vaticanæ: pokud nynější papež František vydal encykliku motu proprio Traditionis Custodes, a pokud je tato encyklika v přímém rozporu s encyklikou papeže Pia V. Quo primum. Pokud je, tedy, legislativní akt v rozporu s předchozím legislativním aktem, je takový legislativní akt lex imperfecta a nikdo jím není vázán.

Dobře to jde illustrovat na Německé říši a Geheime Staatspolizei: jak vypadal „zostřený výslech“ Gestapa si může každý najít. A jak měl vypadat podle práva? Nacistům se, poměrně záhy po uchopení moci, podařilo dostat do zákona, že v případě, že je zjištěnec vzpurný a nechce vypovídat, může dostat nejvýše dvanáct ran holí na zadek, ovšem před tím musí být prohlídnut lékařem, který musí výprask schválit, po dobu exekuce musí být lékař přítomen, a nařídí-li to, exekuce musí přestat. A, teď je to podstatné, pokud byl tento postup schválen, zjištěnec nemůže před soudem právem uplatnit námitku, že proti němu bylo použito fysické síly. Takže: jestli Gestapo sáhlo na kohokoli jinak, než tím, že na základě povolení náčelníka dostal, po schválení lékařem, jedenkrát dvanáct ran holí na zadek, postupovalo protiprávně. Ale i když postupovalo protiprávně, důkazy takto získané jsou právem, protože ten, proti komu bylo postupováno protiprávně, neměl v moci jakýkoli prostředek k ochraně. Na velení Gestapa by si nenastěžoval, soud jeho námitky musel odmítnout.

Když se v roce 1950 zrušil starý, rakouský, řád soudu trestního a zavedl se nový tr.řád, podle sovětského vzoru, tak se tam uvedlo, že orgány bezpečnosti podezřelého zadrží, vyslechnou, a pak předají prokuratuře. No, to soudruzi ze státní vždy dodrželi, protože nebyla stanovena lhůta, po jakou mohou podezřelého vyslýchat, aniž by k tomu potřebovali souhlas soudu či prokuratury. Takže ho vyslýchali tak dlouho, až se – samovolně – přiznal. Nebyl žádný dohled nad zákonností způsobů omezení osobní svobody, ani v nejmenším neplatila zásada habeas corpus. Zjištěnec byl tak vydán na milost a nemilost vyšetřovatelům StB.

Když si, pozorný čtenář, přečte konstituci KLDR (http://naenara­.com.kp/main/in­dex/en/politic­s?arg_val=lea­der3), jistě mu neunikne spousta individuálních práv, která tato konstituce zakotvuje. Ano, jistě, zakotvuje. Ale to, jak má tato práva soudruh chápat, to mu řekne Strana (조선 로동당, Korejská strana práce). Když je, třeba, soudruh podezřelý, že vedl protisocialistické řeči, tak ho soudruzi ze státní zadrží. On se pak, samovolně, přizná, a pak mu Strana uloží „přiměřený“ trest. Tam si pobude pět, deset roků, pak vypadá, jak když prošel peklem, a zas ven, a pak rozhodně už nikdy žádné protisocialistické řeči, bez ohledu na to, jestli je před tím vedl, nebo nevedl.

Ve společnosti, kde vůbec nefunguje právní stát, kde vládne nějaký despota, a je úplně jedno, jestli je to jeden diktátor, nebo je to diktatura jedné strany, či nějaké zvrhlé doktríny (jehovova organisace, a.s., například), je strach, a protože člověk se snaží, za každou cenu, situaci vyřešit a přizpůsobit se jí, ve společnosti bují paranoia.

Pokud takový systém vydrží, někde, dlouho, jako třeba v KLDR, nebo u jehovistů páté generace, tak to to společenství paralyzuje. To je právě krásně vidět na KLDR: oni fungují, proč by nefungovali, když každý centimetr čtvereční půdy je zemědělsky obdělán, a tak vůbec. Ale fungují opravdu jenom tak, že přežívají (požitkářství politbyra a vojenských špiček se financuje různě – třeba prodejem drog do zahraničí, nebo zbraní, ale rozhodně ne z domácí produkce).

Proto mne, příliš, nenapadá, co je na tom positivního. Ale třeba někdo na něco přijde! 🙂

Filip84

Odpověděl/a – 14.červenec 3:56

Lidé si, obecně, pletou pojem s průjmem, chtějí definovat myšlenky, postuláty, ale schází jim k tomu immanentní znalost materie pojmů a výrazivo.

Na to, je-li nějaký systém totalitním, či-li nic, nemá sebemenší vliv, zda jde o absolutní monarchii, konstituční monarchii, presidentskou republiku, parlamentní republiku nebo něco jiného. To je forma vlády.

Na to, je-li nějaký systém totalitním, má vliv to, zda-li funguje v tom systému právní stát, zda jsou soudy opravdu nezávislé, zda je legislativa oddělena od exekutivy, a jak striktně je dodržována a vymáhána zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretensí, a nakolik je chráněna zásada legální licence.

Všeobecné a laické představy jsou zcela mimo.

Budu-li já absolutním monarchou v právním státě, tak se ze mne diktátorský despota, jen tak lehce, nestane. Já budu vázaný zásadou stare decisis et non quieta movere, budu vázaný svými dřívějšími rozhodnutími, a závaznými rozhodnutími svých předků. Budu vázán zemskou konstitucí, zvykovým právem, právními usancemi, a pokud vydám jakýkoli legislativní akt v rozporu s nimi, tak mi ho nezávislé soudy shodí, a je absolutně nepodstatné, zda formou derogace, tj. zruší mi můj zákon (jako např. náš Ústavní soud), nebo formou deklarace (jako např. Supreme Court of the U. S.). Protože ty soudy budou nezávislé, moc soudní bude oddělena od moci zákonodárné, a moc zákonodárná od soudní. Moc výkonná bude oddělena od moci soudní, a od moci zákonodárné. To je právní stát.

Takto funguje církev katholická et Status Civitatis Vaticanæ: pokud nynější papež František vydal encykliku motu proprio Traditionis Custodes, a pokud je tato encyklika v přímém rozporu s encyklikou papeže Pia V. Quo primum, je to encyklika ultra vires, tedy, neplatná a nezávazná. Pokud je, tedy, legislativní akt v rozporu s předchozím legislativním aktem, je takový legislativní akt lex imperfecta a nikdo jím není vázán.

Dobře to jde illustrovat na Německé říši a Geheime Staatspolizei: jak vypadal „zostřený výslech“ Gestapa si může každý najít. A jak měl vypadat podle práva? Nacistům se, poměrně záhy po uchopení moci, podařilo dostat do zákona, že v případě, že je zjištěnec vzpurný a nechce vypovídat, může dostat nejvýše dvanáct ran holí na zadek, ovšem před tím musí být prohlídnut lékařem, který musí výprask schválit, po dobu exekuce musí být lékař přítomen, a nařídí-li to, exekuce musí přestat. A, teď je to podstatné, pokud byl tento postup schválen, zjištěnec nemůže před soudem právem uplatnit námitku, že proti němu bylo použito fysické síly. Takže: jestli Gestapo sáhlo na kohokoli jinak, než tím, že na základě povolení náčelníka dostal, po schválení lékařem, jedenkrát dvanáct ran holí na zadek, postupovalo protiprávně. Ale i když postupovalo protiprávně, důkazy takto získané jsou právem, protože ten, proti komu bylo postupováno protiprávně, neměl v moci jakýkoli prostředek k ochraně. Na velení Gestapa by si nenastěžoval, soud jeho námitky musel odmítnout.

Když se v roce 1950 zrušil starý, rakouský, řád soudu trestního a zavedl se nový tr.řád, podle sovětského vzoru, tak se tam uvedlo, že orgány bezpečnosti podezřelého zadrží, vyslechnou, a pak předají prokuratuře. No, to soudruzi ze státní vždy dodrželi, protože nebyla stanovena lhůta, po jakou mohou podezřelého vyslýchat, aniž by k tomu potřebovali souhlas soudu či prokuratury. Takže ho vyslýchali tak dlouho, až se – samovolně – přiznal. Nebyl žádný dohled nad zákonností způsobů omezení osobní svobody, ani v nejmenším neplatila zásada habeas corpus. Zjištěnec byl tak vydán na milost a nemilost vyšetřovatelům StB.

Když si, pozorný čtenář, přečte konstituci KLDR (http://naenara­.com.kp/main/in­dex/en/politic­s?arg_val=lea­der3 ), jistě mu neunikne spousta individuálních práv, která tato konstituce zakotvuje. Ano, jistě, zakotvuje. Ale to, jak má tato práva soudruh chápat, to mu řekne Strana (조선 로동당, Korejská strana práce). Když je, třeba, soudruh podezřelý, že vedl protisocialistické řeči, tak ho soudruzi ze státní zadrží. On se pak, samovolně, přizná, a pak mu Strana uloží „přiměřený“ trest (konstituce, sice, zaručuje právo na soud, ale Strana rozhodla, že protože ty jsi případ, že „ani bůh si nebude vědět rady, co s tebou“, tak ty na soud právo nemáš, protože na soud mají právo pouze uvědomělí soudruzi, a to ty nejsi!). Tam si pobude pět, deset roků, pak vypadá, jak když prošel peklem, a zas ven, a pak rozhodně už nikdy a nikde žádné protisocialistické řeči nepovede, bez ohledu na to, jestli je před tím nějaké vedl, nebo nevedl.

Ve společnosti, kde vůbec nefunguje právní stát, kde vládne nějaký despota, a je úplně jedno, jestli je to jeden diktátor, nebo je to diktatura jedné strany, či nějaké zvrhlé doktríny (jehovova organisace, a.s., například), je strach, a protože člověk se snaží, za každou cenu, situaci vyřešit a přizpůsobit se jí, ve společnosti bují paranoia. Obyčejní, prostí, lidé se už tak bojí dostatečně, není potřeba jim přidávat, oni potom dělají blbosti, ni je tedy dělají i tak, ale když jsou tím strachem, doslova, pohlcení, tak jich dělají ještě násobně více. Třeba „ta choroba“ & nehody vlaků: no arcit, on tam ten Maschinenführer sedí, má čumět na trať, tak čumí, ale hlavou řeší strach – protože člověk takhle funguje, začne mu šrotit palice, i když stejně nevyšrotí nic, protože to ani šrocením vyřešit nelze. A pak je „Bům!“. Taky v 50. letech stoupala nehodovost, počet smrtelných a vážných pracovních úrazů, atp.

Pokud takový systém vydrží, někde, dlouho, jako třeba v KLDR, nebo u jehovistů páté generace, tak to to společenství paralyzuje. To je právě krásně vidět na KLDR: oni fungují, proč by nefungovali, když každý centimetr čtvereční půdy je zemědělsky obdělán, a tak vůbec. Ale fungují opravdu jenom tak, že přežívají (požitkářství politbyra a vojenských špiček se financuje různě – třeba prodejem drog do zahraničí, nebo zbraní, ale rozhodně ne z domácí produkce).

Proto mne, příliš, nenapadá, co je na tom positivního. Ale třeba někdo na něco přijde! 🙂