Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 10.červenec 14:04

Otcové zakladatelé chtěli různé (i odlišné věci), například John Adams a Alexander Hamilton byli monarchisté, spousta z nich byli konzervativci, jiní liberálové, někteří byli federalisté, další republikání (jiná než dnešní republikánská strana; federalistá úplně zanikli a z tehdejších republikánů se de facto stali dnešní demokraté). Krom politiků někteří byli vojáci, ekonomové a finačníci, právníci a podobně. Taky měli různé názory na stát, jeho funkci a vedení.

O tom, co po válce o nezávislost přesně vznikne vůbec nikdo nevěděl. Nevěděli, co budou mít za zřízení, režim nebo systém. Proces tvoření Ústavy byl dlouhý, několikrát se měnila apod.
Třeba „velký liberál, vášnivý podporovatel revolucí, zastánce republikanismu a rovnostář“ Thomas Jefferson byl velmi vyhrazen proti otroctví – sám měl několik otroků. Byli tam i vyloženě otrokáři (kteři měli založené podnikání na otrocích a plantážích).
Stejně to prostě byli zrádci, rebelové a přeběhlíci. Akorát byli úspěšní, tak se to dnes tak nebere. Není většinou moc, co obdivovat. Jistě, byli to do jisté míry intelektuálové/vzdě­laní lidé, ale taky to nebyl žádný zázrak ani „výkvět civilizace“. Nevytvořili nic tak nového, zkrátka kopčili hlavně starý Řím za republiky, trochu filosofie a drobet vlastních přesvědčení a hlavně „trošku“ kopírovali od tatínka Británie (právo, systém, politika i ekonomika).

Důležité taky je, že KAŽDÝ americký prezident v menší nebo větší míře jednal protiústavně (minimálně něco vždy porušili, často ale i závažné činy), něčeho se dopouštěli a nejednali správně, ale ani zákonně. Ani Otcové zakladatelé nebyli žádní svatoušci…
No, tak či tak, dnešní Amerika (společnost) by se jim moc nelíbila – zvraceli by. I ti nejradikálnější liberálové zakládali na mravech, slušnosti, cti, jistých zásadách. Politická scéna, změny ani kultura by se jim absolutně nelíbila (to je docela snadno domyslitelné z jejich názorů a přesvědčení – z jejich knih a knihách o nich). Nemusíme se hádat o tom, zda by stranili Bidenovi nebo Trumpovi. Protože zcela jistě by jejich sympatie neměl žádný z nich. A to se týká i dnešních Republikánů a Demokratů jako takových.
Je zajímavé, jak je populární (i docela v USA) pojetí demokracie od Tocquevilla (a další podobné knihy, třeba i od Řeků, renesančních myslitelů a hlavně osvícenců) a jak je oblíbená kniha Demokracie v Americe – která prý skvěle popisuje jejich systém. Zajímavé to je, protože Tocqueville demokracii i jejich systém vesměs odsuzuje a sám upřednostňuje monarchistické zřízení (jako přes 90 % dalších filosofů a politologů v dějinách). A ani těch pár kladů tohoto systému (oproti hromadě nevýhod) ani v celku neplatí – obzvlášť pro dnenšní USA.
Je jen škoda, že tento systém je dnes v drtivé většině států a z demorkacie je dogma, které prostě MUSÍ být a všude vládne demokracie nebo iluze demokracie (de iure), protože se to považuje za něco jedinečného, jediného uznávaného.

Disraeli

Odpověděl/a – 10.červenec 14:12

Otcové zakladatelé chtěli různé (i odlišné věci), například John Adams a Alexander Hamilton byli monarchisté, spousta z nich byli konzervativci, jiní liberálové, někteří byli federalisté, další republikání (jiná než dnešní republikánská strana; federalistá úplně zanikli a z tehdejších republikánů se de facto stali dnešní demokraté). Krom politiků někteří byli vojáci, ekonomové a finačníci, právníci a podobně. Taky měli různé názory na stát, jeho funkci a vedení.

O tom, co po válce o nezávislost přesně vznikne vůbec nikdo nevěděl. Nevěděli, co budou mít za zřízení, režim nebo systém. Proces tvoření Ústavy byl dlouhý, několikrát se měnila apod.
Třeba „velký liberál, vášnivý podporovatel revolucí, zastánce republikanismu a rovnostář“ Thomas Jefferson byl velmi vyhrazen proti otroctví – sám měl několik otroků. Byli tam i vyloženě otrokáři (kteři měli založené podnikání na otrocích a plantážích).
Stejně to prostě byli zrádci, rebelové a přeběhlíci. Akorát byli úspěšní, tak se to dnes tak nebere. Není většinou moc, co obdivovat. Jistě, byli to do jisté míry intelektuálové/vzdě­laní lidé, ale taky to nebyl žádný zázrak ani „výkvět civilizace“. Nevytvořili nic tak nového, zkrátka kopčili hlavně starý Řím za republiky, trochu filosofie a drobet vlastních přesvědčení a hlavně „trošku“ kopírovali od tatínka Británie (právo, systém, politika i ekonomika).
Demokracie ale samozřejmě byla jejich cílem. To je samo sebou. Ale v tom je spíš ta chyba. Vznikly doktríny a dogmata, které během 2 necelých stoeltí přijal celý svět. A nikdo neříká, že demokratický systém (zastupitelství, volby, parlamentarismus atd atd) je něco extra jedinečného, co má patent na svobodu, rovnost a ten jediný správný systém.

Důležité taky je, že KAŽDÝ americký prezident v menší nebo větší míře jednal protiústavně (minimálně něco vždy porušili, často ale i závažné činy), něčeho se dopouštěli a nejednali správně, ale ani zákonně. Ani Otcové zakladatelé nebyli žádní svatoušci…
No, tak či tak, dnešní Amerika (společnost) by se jim moc nelíbila – zvraceli by. I ti nejradikálnější liberálové zakládali na mravech, slušnosti, cti, jistých zásadách. Politická scéna, změny ani kultura by se jim absolutně nelíbila (to je docela snadno domyslitelné z jejich názorů a přesvědčení – z jejich knih a knihách o nich). Nemusíme se hádat o tom, zda by stranili Bidenovi nebo Trumpovi. Protože zcela jistě by jejich sympatie neměl žádný z nich. A to se týká i dnešních Republikánů a Demokratů jako takových.
Je zajímavé, jak je populární (i docela v USA) pojetí demokracie od Tocquevilla (a další podobné knihy, třeba i od Řeků, renesančních myslitelů a hlavně osvícenců) a jak je oblíbená kniha Demokracie v Americe – která prý skvěle popisuje jejich systém. Zajímavé to je, protože Tocqueville demokracii i jejich systém vesměs odsuzuje a sám upřednostňuje monarchistické zřízení (jako přes 90 % dalších filosofů a politologů v dějinách). A ani těch pár kladů tohoto systému (oproti hromadě nevýhod) ani v celku neplatí – obzvlášť pro dnenšní USA.
Je jen škoda, že tento systém je dnes v drtivé většině států a z demorkacie je dogma, které prostě MUSÍ být a všude vládne demokracie nebo iluze demokracie (de iure), protože se to považuje za něco jedinečného, jediného uznávaného.