quentos
Ano, sám sebe. Ocenily to nezávisle na sobě tři mé kamrádky. Jedna
pravila, že mě naučí rozepínat podprsenky. Když jsem to pak vyprávěl
mámě, divila se, že jsem toho „nevyužil“. Naoko naivně jsem se optal:
„… a k čemu??“ :{D>
Další kamarádka se zase svěřila, že zoufale potřebuje „fyzický
kontakt“. Nechávala se hladit všude možně včetně nejintimnějších
míst a vždy patřičně ocenila, že jsem nervy a chtíč udržel – prý
mám nervy ze železa. To koneckonců o sobě vím dávno. Totéž totiž
zkoušela i na jiného kamaráda mužského pohlaví; ten se prý neudržel a
tím její důvěru zklamal…
Současná nejlepší kamarádka se taky kárala, že je „hrozná
pokušitelka“ – zpočátku nevinná přátelská objetí poněkud
přerůstala v „předehry“ k čemusi víc; ani jí jsem nepodlehl. Taky to
ocenila.
Podle mého skromného názoru to rozhodně zdravé je. Když už nic jiného,
zachová se cenné přátelství tak, jak je.
anonym
Vše je o vůli, každý by měl vědět, co chce a kam, až může zajít
popř. zhodnotit situaci jestli se vyplatí nebo ne, s rozvahou,
sebeovládání, atd.