Zmenila vas osobne nejaka vazna nemoc ? ( jak se rika o tom zebricku hodnot ) .? -iv-

Ano,potvrzuji,že po zjištění nemoci,jsem opravdu přehodnotila svůj dosavadní přístup k životu.Jako dědapetr,cukr je prevít,ona je to taková skrytá nebezpečná nemoc,hlavně není vidět.Bojovat se s ní dá.

Ono to nemusí být jen vážnou nemocí,stačí i zlá havárie…Takže z vlastní zkušenosti ne.Ale jak člověk stárne,tak si ten žebříček přerovnává sám,sám přijde na to,že není důležité jak je člověk krásný zvenku,ale jaký je uvnitř.Taky jsem ve 20 měla jiné hodnoty než teď,za 15 let.

Můj bývalý přítel přišel o tři kamarády v autě,sám vyvázl se zraněním páteře a půl roku se léčil,učil se znova chodit,propadal beznaději,že už nikdy chodit nebude.
Doufala jsem a věřila,že ho tato zkušenost poučí,že jaksi přehodnotí svoje názory a hodnotový žebříček,ale nestalo se tak. Jakmile byl schopný se postavit zpátky na vlastní nohy,tak jsme se rozešli.Vlastně těsně předtím než ho lékař poslal do lázní,což bylo téměř do roka od té havárky.

Přiznám se,že mne změnila nezaměstnanost a bída,takže jsem se začal snažit a ze čtyřkaře na učňáku jsem se stal premiantem na střední a teď mířím na výšku.Vím že není jisté jestli se pak uživím,ale je to asi tak všechno co můžu udělat.

Naštěstí,nikdo v mém okolí,žádnou takovou nemocí netrpí,a nebo,o tom nevím.A doufám,že to tak,co nejdéle zůstane.

Ano změnila,musel a ze zdravotních důvodů.Protože mám rodinu a přátele na kterých my záleží a nesprávným životem bych o vše přišel.

Vážná nemoc mi v životě dělá společníka častějc, než je mi milý. Sebrala mi spoustu blízkých lidí – a ty ostatní taky nešetří. Brácha má ve svých 21 lehkou srdeční arytmii, musí se doživotně hlídat. Mamka, to je chodící sbírka nemocí a tělesných neduhů. Permanentně se o ni bojím, protože je krajně „riziková“ mj. na rakovinu prsu – má chodit na preventivní prohlídky a někdy to fláká :(((
Nevím vlastně o nikom z rodiny, kdo by byl dokonale zdravý. A když se zamyslím nad kamarády, jsou na tom podobně: Crohn, celiakie, cukrovka, problémy s ledvinami, alkoholismus… Jedna z nejtěžších chvilek pro mě byla, když mi jeden hodně blízký kamarád řekl něco, co jsem o něm dlouho nevěděla: že jako dítě prodělal leukémii. Když jsem si uvědomila, jak málo stačilo a vůbec jsme se nemuseli poznat, pochopila jsem definitivně, o čem život je. Sama mám taky za sebou dlouhodobý marodění, ale snad už je to pryč. A pokud platí „co tě nezabije, to tě posílí“, měla bych teď být silná jak sviňa :D

S vážnou nemocí bychom měli počítat, ne jen si říkat, že se nám vyhne. Ta % nemoci v populaci někdo musí zastupovat.
Vidět v obličeji lékaře stín neradosti, když prohlíží základní vyšetření a snaží se rychle sehnat odborné, taky moc nepřidá.
Ale potom záleží na tom jak svůj současný život žijeme. Zda ta závažná nemoc bude mít základ v naší lhostejnosti ke svému zdraví, či zda je to především genetický dar, danajský dar z práce – povolání, či osud který jsme nebyli schopni ovlivnit.
Mimochodem, když mne osud zavál na specializované lékařské pracoviště a viděl jsem jak se rozjasnil obličej lékaře, když jsem záporně odpověděl na otázku – kouříte? a potom když jsem v čekárně viděl lidi kteří aby mohli trochu se hýbat nosili u sebe zařízení které jim pomáhalo dýchat, apod., tak jsem si poděkoval, že jsem v pubertě si dospělost cigaretami nemusel dokazovat.
Ale otázka života je kolikrát ve teřině. Jednou jsem slyšel modrous – žít tak, že až budeme svůj život hodnotit, tak aby víc než my, okolí ten náš hodnotilo pozitivně, že byl pro něj přínosný.

Vážná nemoc změní všechny priority.S ver­diktem nevyléčitelná se musí člověk nejen vyrovnat,ale také žít dál.Změní se sociální podmínky,možnosti zaměstnání.Naštěstí mám kolem sebe pár lidí,kteří mě drží nad vodou.A naději,že možná jednou uslyším-pokusíme se s tím něco udělat.