Autacek, jasně že třeba takové uměle zvětšené prsa neovlivní geny. Protože je nemá, co ovlivnit, ale to, co už by mohlo je vytvoření předpokladů: stravy, cviků, váhy atd. To na velikost prsou vliv má.

Názor Drapa je přesně to na co jsem narážel. Je to prostě zákonitě neměnné a basta. :DD Jžš nejsou to nesmysly, takhle to prostě normálně funguje.
A jak uvádí Kepler, tak jasně, že člověk „může podědit“ nemoc, respetktive náchylnost k něčemu. Já jen říkám, že to není neměnné a že se nedají vytvořit nové predispozice pro budoucnost.
Někdo má taky sklony k nadváze a tloustne (i když třeba ani nejí moc nezdravě), kvůli některému nebo některým předkům. Někdo taky má velmi dobré předpoklady pro rychlou a snadnější tvorbu muskulatury (tvoření objemu). A opět jen díky předkovi, který už nějak byl silný, už ty svaly nějak pořádně trénoval, že mu objemově narostly. A obojí se dá do budoucna (pro potomky) ovlivnit.

A jako takhle, některý předek si svým stravováním a životním stylem způsobil cukrovku (sám). Děti nebo vnuci atd. pak k tomu můžou být nachýlní. Dokonce, čím víc potomků tu cukrovku taky dostalo, tím se taky zvyšuje pravděpodobnost, že ji bude mít čím dál víc dalších potomků. To platí třeba i u infarktů a problémů se srdcem (s tlakem, tepnami,..) a dalšími nemoci, čím víc předků to mělo, tím je i pravděpodobnější, že to budou mít ti další. Ale naopak, čím míň předků to mělo (zbavili se toho nebo tomu předešli), tak se snižuje pravděpodobnost, že tyto zdravotní sklony budou mít taky.
Co se týká cukrovky, tak tito lidé jsou k ní během života mnohem víc nachýlní než ostatní. Stačí málo, aby ji dostali. Ale dá se tomu předejít (pokud ji nemají od narození). Nemusí ji za celý život dostat (i když k ní mají sklony a mohli by ji snadno dostat, kdyby měli trochu nezdravý živ. styl). Totéž platí pro potomky.
Dědičnost je pozitivní a negativní. Dědění zdravotních problémů je jednou z těch negativních. Původní předek si mohl přivodit problémy se zdravím a pak je šance, že to dostanou i někteří potomci. A čím víc potomků to taky mělo…

Ta genetika je u těch nemocich bez přispění vnějších faktorů celkem nereálná. Jen geny za to nemůžou. A někteří se s tou cukrovkou sice můžou narodit a je to sice způsobeno geny, ale hlavně průběhem těhotenství (zdravotním stavem a stravováním matky v těhotenství). To dítě/plod s tou cukrovkou nevzniklo, dostalo ji až v některém konkrétním měsíci těhotenství (většinou pozdní měsíc = osmý, devátý. Předtím to nemělo).
Ona to nemusí být chyba té matky, alespoň ne vědomá, ona ani nemusí vědět, že by to dítě mohlo mít predispozice pro cukrovku (od svých třeba i vzdálenějších předků anebo naopak z partnerovy strany). A tak stravou i životním stylem může tomu dítěti nechtíc přivodit cukrovku. A třeba i ne úplně svou vinnou, když dostane v průběhu těhotenství nějakou nemoc (ta myslím taky může u toho dítě vyvolat cukrovku).
A u těch, co už cukrovku mají, tak se dá léčit (inzulín, dieta, pohyb a celkový životní styl) a dá se omezit na minimum. I to vytvoří předpoklady pro budoucí generace a může jim to snížit šanci tu cukrovku dostat. Obzvlášť, když bude své děti preventivně chránit (stravou, životním stylem), aby ji nedostaly. A za několik generací už ta cukrovka a její vrozené sklony můžou téměř úplně vymizet (čím min předků ji mělo, tím se snižuje pravděpodobnost, že ji dostanou. A čím vzdálenější předcí ji měli…).

Heleďte, já přece dědičnost nepopírám ani neříkám, že není důležitá, či že nehraje důležitou roli. Já jen narážím na to, že není neměnná a neovlivnitelná (pro sebe nebo potomky). Člověk dám svým životem MŮŽE vytvářet nové predispozice pro potomstvo.

A takovou cukrovku si může někdo svou vinnou přivodit sám (aniž by měl predispozice nebo předka s cukrovkou). A ejhle, už mohl vytvořit drobné (nové) predispozice pro potomky, kteří to po něm můžou dostat (pokud měl potomky až po tom, co tu cukrovku dostal… Nebo dokonce i chvíli před tím, kdy už měl na ni náběh – ten taky může ovlivnit ty geny. Člověk „to“ nemusí přímo dostat, aby to ovlivnilo ty budoucí geny a dědičnost. Ono to může ovlivnit, i když je tam jen ten náběh k něčemu. Zkrátka ideálnost k něčemu a do těch genů se dostává vážně všechno).
Platí samozřejmě u všeho, pozitivně i negativně.