Ve kterém státě se začaly poprvé vybírat daně?

První známý systém výběru daní známe ze Starověkého Egypta kolem roku 3000 až 2800 před naším letopočtem.
Existuje, např. Kuvajt. Ale chystají se je zavést.

Zdroj: https://www.fi­nance.cz/zpra­vy/finance/377709-jak-se-vybiraly-dane-v-minulosti/

Už ve starověku vyvstala nutnost vést si evidenci všeho možného, tedy i výběru daní. Panovníci chtěli mít přehled o tom, komu vládnou, kolik vyberou na daních, kolik vojáků mohou poslat do války nebo kolik osob pro ně může pracovat. Svědčí o tom památky starého Sumeru, Mezopotámie, Kréty a Řecka i starého Egypta a Číny.

Daně byly různě už od starověku, ale většinou jich nebylo moc, někdy někde třeba ani nebyly a velice často daně představovaly doslova daň za bezpečnost = tedy na armádu… pak se začaly vymýšlet nové a složitější daně na blbosti (i dnes má většina státu zcela nesmyslné/nepot­řebné a vysoké daně, neopodstatněně vybírající). Některé daně se v historii zavedly, když byly potřeba, apk zůstaly i když už nebyly potřeba. Dnes se vymýšlí čím dál víc blostí, které opravdu potřeba nejsou – a jsou to naopak škodné věci.
Byly různé daně, vybíraly se přímo (vyběrčími), často suroviny/plodi­ny/zvěř, pravidelná pežní částka nebo i procentní částka z něčeho.
Poprvé nevím, ale asi v Egyptě nebo některém mezopotámském státě, pak Indie a v různých říčích v tom okolí byly taky daně.

Státy, kde nejsou daně moc není, ale jsou státy, kde mají nulové daně, poplatky a podobně. Za prvé malá procenta a za druhé jen některé daně (třeba přidanou hodnotu – ale kolikrát ani to ne) anebo jen pro některé, stejnětak například mají bezplatné zdravotnictví nebo sociální pojištění/systém a podobně.

Třeba v Brunejji nejsou vůbec žádné daně, zdravotnictví a školství zdarma atd. Jediný „povinný výdaj“ ze strany občanů je 5 % ze svých výplat do takového speciálního (zajišťovacího, zaopatřujícího) fondu, státem spravovaného.
V Ománu totéž, žádné daně, zdravotnictví zdarma a podobně a občané nemají vůbec žádný takový výdaj, jen nově nízké DPH.
Dále taky zmiňovaný Kuvajt, pak SAE, Bahrajn, Katar (ale fyzické osoby -podnikatelé – zde odádějí daň z příjmu), Saúdská Arábie, Monako, Bahamy, Bermudy, dřív i Andorra… a pak jsou tu státy označované jako „daňové ráje“ s výhodným/ne­náročným daňovým zatížením a jednodušší byrokracií (avšak to se týká hlavně firem, korporací, tedy právnikcých osob a vůbec podníkání… jsou to ale i výše zmíněné státy, třeba Monako, Bermudy, Lucembursko, Bahamy, Švýcarsko, Lichtenštejnsko,…).

Není to však tak, že tam nejsou daně jako vůbec, ale že lidé a fyzické osoby žádné daně neodvádějí. Ale jsou tam nějaké dané pro právnické osoby (firmy)… často jsou tam tedy daně z příjmu pro právnické osoby nebo daň z nemovitsoti (taky však jen pro firmy a organizace). Každopádně jsou to jinak státy s nulovým daňovým zatížením a občané nemají žádné takové výdaje. Kolikrát se to týká jen jejich občanů, přistěhovalci (za prací) často daně odvádějí (vetšinou daň z příjmů. zdraovtní a možná i sociální pojštění,…), taky záleží na situaci a pořád jsou na tom daňové líp, protože některé daně tam nejsou všeobecně, jako DHP, nemovitostní daně a další. Ještě jsou rezidenti a další, ale to už záleží na té situaci a podle toho vypadají i jejich daně.
Stát, ve kterém nejsou daně, neexistuje. V některých neexistují individuální, osobní daně (které se dotýkají lidí ve vše směrech – příjmy a výdaje – platy, nákup, prodej/daň z přidané hodnoty, prodej/koupě nemovitostí, držení nemovistoí, silniční daně a další = nic takového… pokud to jsou nepodnikatelské aktivity. Podniky podobné daně odvádějí, ale třeba mnohem miň daní a s menším zatížením, takže jsou na tom pořád líp, než ostatní státy i v totmo ohledu – tedy podníkání práv. osob).

Upravil/a: Disraeli