V jakých situacích ztrácíte nejvíce trpělivosti?

Při třídění čočky a kukuřice.🤣

Při vyšívání.

V čekárnách zdravotnických zařízení. Už jsem několikrát odešla.

Zejména tehdy, když po mně manželka něco opakovaně vyžaduje. Je přece známo, že když chlap řekne, že něco udělá, tak to taky udělá a není nutné mu to každý měsíc připomínat!

Když dělám zbytečnou práci nebo někomu pomůžu a nedočkám se vděku.

VE FRONTĚ! V krámech (maso, pečivo, OZ, lékárna (!!!), fast food, pet shop, zahradník), na poště, na Shellce… Prostě všude, kde jsou itky schopny dlouhosáhle si vyměňovat své pozitivní denní postřehy, zatímco TY UŽ CHCEŠ JÍT!

Zákazník si za trpělivost platí (je v ceně).

Jiné lidi, kteří attakovali mou trpělivost, jsem vyřadil ze svého okruhu.

Na běžnou, rutinní, práci doma atp. trpělivost mám. Včetně vyšívání, šití, nebo něčeho podobného. 🙂

Takže, vlastně, nikdy. Absolutně třeba nechápu, jak může být někdo netrpělivý v silničním provozu. Nebo ve frontě.

Vždyť ho nikdo nenutí po té cestě jet: když se mu nelíbí, může zastavit na vhodném místě a počkat, až bude na té cestě sám, nebo téměř sám, třeba do dvou před polednem v outerý. Jinak je to společný prostor, musím počítat s tím, že se tam někdo bude pohybovat pomaleji, i velmi pomalu, je to vlastnost, nikoli vada, tedy danost, a emocionálně prožívat danost je dětinská hloupost.

Pokud se mu nelíbí fronta, tak ale nikdo ho nenutí v té frontě stát, nebo jinak čekat. Může jít k jinému lékaři, do jiného obchodu. Já moc fronty u lékaře, tedy nějaké na hodiny, neznám, protože mám takové lékaře, co objednávají zhruba na čas. Ano, znám, na pohotovosti, ale tak s tím se počítá, je to zcela přirozené, nic se s tím nedá dělat, ergo, nějak to emocionálně prožívat je poněkud dětinské a hloupé.

Ale alespoň už chápu, proč tolik lidí potřebuje psychiatra.

Hlavně ve frontách a pokud mohu, tak se jim vyhýbám. Například na poštu chodím zásadně před 12,00 hod, to už tam nikdo nebývá (myslím ve frontě). Kdysi fronty bývaly častější, dnes jsou spíše vyjímečné. Nejdéle jsem čekal ve frontě před nemeckým velvyslanectvím v Praze, v r. 1990 na vízum. Byl jsem pátý na řadě a to jsem tam přišel večer o 11,00 hod. Do rána se fronta rozrostla na několik desítek lidí, většinou měli sebou židle, někteří i spacáky a karimatky. Nezbývalo, než to vydržet. Když je postižených víc, tak se to nějak lépe snáší.

Upravil/a: paul1

Nejistota

kdyz mam davat veci do zalozek😃