Nezapomenutelný zážitek. Poprvé při srážce vlaku, podruhé autobusu – tehdy do něj narazilo ruské nákladní automobil. Měla jsem štěstí na rozdíl od průvodčí ve vlaku a mé sousedky. v autobusu – obě utrpěly úraz. .Bylo to tak dané?
Už dlouho mně zní v uších melodie a slova refrénu písně J.
Korna:
„Jednou je hůř, jednou je líp
život tě nejednou povznes i skříp
Jednou jsi nic, jednou jsi král
zbývá jen jediné táhnout to dál“
Je třeba si uvědomit, že dar života dává různé příležitosti, u nichž je třeba se rozhodnout, zda a jak je správně využít či nevyužít v souladu s vlastním svědomím. Nastává situace, kdy člověk potřebuje hodně síly, aby rozbouřenou řeku přešel a neutopil se. Vždyť zlo v jakékoliv formě existuje, je připravené vždy zasáhnout.
1 NominaceKdo udělil odpovědi nominaci?zzzzz Nahlásit |
S tou myšlenkou si neustále pohrávám, je to jako na houpačce.....někdy jsem na něj naštvaný, někdy jsem šťastný. Spíš bych řekl že se to nevztahuje k nějakému konkrétnímu okamžiku ale postupem věku a pomalým nástupem zhoršování zdraví si tak nějak uvědomuju že život je fakt velký dar. Akorát mě štve že 75% života prožiju honbou za kusem žvance. Jak to lidstvo upadá a doba se zrychluje a všechno se stresuje tak nezbývá moc času poohlížet se po krásách života.
0 Nominace Nahlásit |
Život je velký dar. Dostali jsme ho darem, byl zadarmo. A my místo toho,
abychom si užívali krás života, schraňujeme peníze a majetky. A nevidíme
to, proč vlastně žijeme, proč jsme tady.
Až když přijdeme o blízkého člověka, který nám velmi schází, nebo se
dostaneme do situace, kdy „přežijeme“ jen tak tak vlastní smrt, pak
teprve si uvědomíme, že život je velký dar a ne všichni se z něj mohou
radovat. 🙂
0 Nominace Nahlásit |
Souhlasím s NikkiHeat i Marci1. Dodal bych k tomu jen to, že jako
nevěřící pes beru tenhle život jako jediný, který mám k dispozici. Jako
nevěřící pes ovšem neberu život jako dar. To by mi ho musel někdo dát.
Ale nedal. Prostě žiju. Nedostanu druhou šanci v jiném těle a nebude ani
žádné pokračování v království nebeském. Proto musím naložit s tím
jediným co mám tak, abych ho nepromrhal nějakýma pitomostma.
To jsem si neuvědomil v žádné zvláštní situaci. K tomu jsem dospěl
postupně.
0 Nominace Nahlásit |
Ty řeči o nádherném daru,který každý dostal, jsou pochopitelné.
Jde to brát i opačně – „Co jsem komu udělal,že mě "SEM“ prsknul a
nikdo se nezeptal,jestli chci".
Takové úvahy by se mohly honit v hlavě třeba dítěti,z kterého udělali
regulérního otroka a živoří někde na hromadě odpadu.Bez vyhlídek,bez
budoucnosti.
A že je jich spousta.
Vše je relativní.
Prý.
0 Nominace Nahlásit |
ano, takovej pocit za určitý souhry okolností přijde ..třeba když
člověk odporně zbohatne :o
..když jde o kejhák tak ani ne, tam na to často není dost časovýho
prostoru
0 Nominace Nahlásit |
U otázky nebylo diskutováno.
Nový příspěvek