V jaké/které situaci jste se opravdu hodně báli?

V roce 1968, když při silniční kontrole na mě a mé rodiče mířili sovětští vojáci samopalama.

Upravil/a: quentos

1. Rozbouřené Baltské moře – obrovské vlny dosahovaly až k našim stanům, museli jsem se odstěhovat.
2. Když do domu při velké bouři sjel blesk a začalo hořet.
3. Při povodni, když voda v domě stále stoupala.
4. Při srážce vlaku, když průvodčí přišla o nohy, v autobuse – jízda za mlhy a náledí, zažila jsem několik srážek.
5. Při podzimním ošklivém počasi, když jsem byla školák a vyděsily mě stíny stromů v tmavé a neosvětlené ulici.
6. Se zpožděním, když jsem se dověděla, že v zahradě se schovával celostátně hledaný vrah.

Některé jiné situace jsou tabu.

Upravil/a: annas

Kdyz me prepadl jeden timto zpusobem pracujici. Byla jsem z toho v soku a 14 dni jsem z toho byla vedle. Za bileho dne, jen byl schovan v krovi, kde ho pochopitelne nebylo videt. Cihal na me jako na na svou korist. Bala jsem se v tu chvili, ale nastesti mi nic neudelal. Takovym at kazde sousto v ustech zhorkne.

Upravil/a: yuko

Asi v Tatrách, když jsem někdy v minulém století lezl Čierný štít. Bylo tam jedno pětkové místo, na které jsem možná neměl. Expozice asi 400 m na téměř kolmé stěně, třebaže jištěný, měl jsem fakt bobky. Teď už mám bobky jenom z toho, že nedojedu z místa A do místa B.

Nevím, jestli jsem se bál hodně, to ani ne, ale jednou jsem se bál docela jiným způsobem, než kdykoli předtím a kdykoli potom. Bylo to krátce po 11. září 2001. Sloužil jsem zrovna na vojně u chemiků v Liberci a tehdy vypadalo jako docela pravděpodobné, že by naše země mohla začít naostro válčit. A když máte zrovna na sobě vojenský mundůr, tak to vnímáte docela jinak, než když na to koukáte v civilu.

Byl jsem asi 5-ti letý a měli jsme starou rezavou FIESTU FORDA. Byli jsme v Náchodě nakoupit. Když jsme vyndali nákup do auta ..... že pojedeme. Nastoupili jsme, a Ford nestartoval( mínus 15¤C). Někdo pak nachvilku zablokoval dopravu a pár chlapů nás roztlačilo. Když jsme dojeli do naší vsi na křižovatku, ozvala se rána a upadla nám poklice. Tenkrát jsem řval stracy jak smyslů zbavený.

Dnes se tomu již smějeme.

Upravil/a: Kulpix

Když jsem narazil na blbce, který měl velkou moc a dával to okázale najevo.

Když odvezla záchranka maminku do nemocnice. Moc jsem se bála, ale vše nakonec dopadlo naštěstí dobře. 🙂

Takových situací určitě bylo více, ale asi mezi ně patří i bouře na moři během mé úplně první plavby. Byla tak silná, že i loď se stabilizátory se kymácela jako skořápka.

A pak když jsme jeli s partou mých kolegů – kamarádů a takových cca 300 metrů před námi vybouchla a vzplála přehřátá stará ladovka, která ještě navíc stála kousek od benzínky. Jen zázrakem požár nezasáhl benzínku a jak se později ukázalo, posádka ladovky stihla utéct, takže se celá záležitost obešla bez mrtvých a vážně zraněných.

Upravil/a: quentos

Ono to bylo tak rychlý, že jsem se ani bát nestihla… Jeli jsme zpět do Prahy s bývalým přítelem z vody nějakým jednosměrným sjezdem na Chodov, kde stálo auto a přítel si toho všim pozdě, strhnul volant a ozval se strašnej náraz, já jsem stihla krátce vyjeknout, narazila jsem prudce kolenem do palubní desky a díky tomu, že jsem byla připoutaná, tak jsem airbag jen tak „pohladila“. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ani dalším lidem, ale šok jsem měla až do večera…

Na začátku 6. třídy jsem byla hospitalizována se zápalem plic. Byla jsem napojená na nějaký přístroj a každej den brala asi 6 různých prášků. Zpětně jsem se dozvěděla, že mi prý zachránili život.

V říjnu 2007 jsem byla opět v nemocnici, tentokrát jsem si při provaze na baletu natrhla svalový úponek s kouskem stydké kosti. Mám dodneška neskutečnej strach z operačních sálů, tedy z narkózy a tak všeobecně… Kdybych se na něco měla dívat, tak v pořádku, dokud tam neležím já… Bála jsem se proto, že budu operována, naštěstí se díky mýmu mladýmu věku všecko spravilo samo a jen jsem chodila nějaký čas o berlích.

Minulé léto jsem z hladu snědla palačinku dělanou z mlíka, ve kterém byly vyluhované konopné palice. Nejdřív to nic nedělalo, mělo to pomalej náběh, ale potom mi strašně rychle bušilo srdce, třásly se mi končetiny, nebylo mi zkrátka vůbec dobře, měla jsem strach, že to nepřežiju a umřu.

V jedno nepříjemné období jsem se bála o bráchu, ale podrobnosti zde nebudu publikovat.

Mám pocit, že s některými odpověďmi tady se nemůžu v žádným případě rovnat…

Upravil/a: RyuzakiKate

…báť sa a má na to človek vo vyhrotenej situácii čas?
Viem, znie to divne, ale zamysleli ste sa, kedy sa bojíte? Je to vždy, keď máte čas myslieť, čo keby, popustiť uzdu svojej fantázie, miesto činov. Vychádzam z pozorovania reakcií ľudí v rôznych situáciách, nemusí to byť vždy strach o život, môže to byť aj strach prvého bozku, strach o milovaného človeka, zlej známky, skoku z výšky, havárie a podobne či aj vidiny ducha alebo mimozemšťana. Nie, netvrdím, že som Nebojsa v sukni, viem, čo je to strach, strach o život, strach zo straty zamestnania, strach z budúcnosti, ale aj strach z nadprirodzených vidín. O tomto chcem…
Bolo to dávno, to sa ešte len rodili „Brontosauri“ (ekologické hnutie mládeže u nás), cez školské prázdniny som sa zúčastnila „noci hrôzy“ ako sme volali nocovanie v osamelosti v zrúcaninách opradených povesťami. Prirodzene predtým sme si našli a pozisťovali všemožné povesti a takto vybavení sme navštevovali mnohé zrúcaniny na Slovensku.
Nainfikovanú hrôzou povestí o hrade, kde som mala stráviť noc, ma s odchodom slnka všetci opustili a išli sa baviť dole do dediny. „Ráno sa uvidíme, alebo…“
Nebudem to tu rozpisovať, spomienky by vydali za celú knihu… ale všetko čo som o hrade počula, odrazu naozaj prišlo, vietor sa skučiac a kvíliac preháňal v zrúcaninách, na stenách sa zjavovali tiene, no strach spomínať. Ano, bála som sa, veď uvolnená predstavivosť nepozná hraníc priestoru, ani času, ani hmoty, to všetko je v nás vtedy skutočnosťou. dodnes najväčšiu hrôzu pôsobia situácie bez zvuku, napríklad keď auto pred vami spraví hodiny, oplieska ho o stĺpy a to všetko v úplnom tichu., ako nemý film…
Zaujímavé, že pri svišťaní guliek pri hlave, pri pádoch z výšky, haváriách, v páľave ohňa počas požiaru, vtedy nastupuje chladné myslenie a strach príde až potom, vo chvíľach pokoja. Aj vám sa to stáva?…

Upravil/a: led

Kdysi na školním výletě blázen třídní učitel rozhodl, že vzhledem k nedostatku času se půjde zpět do kempu „zkratkou“. Ta zkratka spočívala ve zdolání skalnatého srázu, tak strmého, že kdokoli jiný by raději obětoval hodinu či dvě a někudy by to obešel, i kdyby měl dorazit za tmy. Ten šílenec vymyslel, že se na jednu ze skal postaví, chytí nás za nohy a pomůže nám o úroveň níž, kde zase pro změnu bude čekat jeho kolegyně. To jsem byl bez sebe strachy, už když to vyslovil. O nějakém ohlížení přes rameno samozřejmě nemohla být ani řeč – při pohledu dolů by se z té výšky udělalo zle každému. No a když chytil za nohy mě, ujela mu noha…
… naštěstí to nějak vybalancoval a vyvázli jsme živi a zdrávi bez úrazu.
O několik let později jsem poněkud přecenil síly při plavání. Doplaval jsem příliš daleko a při cestě zpět na břeh mě opustily síly. Problém byl ovšem ten, že jsem se prý „netopil klasicky“ – sice jsem se snažil volat o pomoc, ale při tom jsem ještě z posledních sil plaval, i když o dost pomaleji než obvykle. Takže to vypadalo, že se nic neděje nebo že je to snad nějaká hra :{D> chvíli trvalo, než mému neznámému zachránci na břehu došlo, že je to asi opravdu vážné, doplaval ke mně a pomohl mi na břeh…

Upravil/a: quentos

Před půl rokem u zubaře, při plánované extrakci osmičky (z důvodu nedostatku místa, takže žádný akutní případ), mi z neznámého důvodu po injekci supracainu „zkolaboval“ nervový systém, naprosto nečekaně, extrémně a poprvé po 33 letech. S jedinou výjimkou, a sice že vše jsem si plně uvědomoval, mozek pracoval naprosto normálně.

Nejdřív přišlo klasické brnění a postupné znecitlivění v čelisti a okolí, které se ale asi po 2 – 3 minutách najednou začalo šířit všude. Během dalších asi dvou minut mi začalo „mravenčit“ celé tělo, přestal jsem ovládat ruce i nohy, a také nebyl schopný vyslovit téměř ani slovo, jelikož jsem neovládal jazyk a rty. Zároveň stále víc narůstal pocit obrovské tíhy ze všech stran, jako při klesání do hlubin.

To už sestra a doktor zpozorněli, asi bylo vidět, že se něco děje.

Tohle by zatím nebylo až tak hrozné, ale pak se mi začalo zužovat zorné pole a v podstatě jsem po chvilce přestal vidět. Stejně tak narůstal hukot v uších, takže jsem přestal slyšet doktora a až v tomto okamžiku mi došlo, že tohle jsou dost možná moje poslední chvilky na tomto světě, protože všechno to šlo hrozně rychle a hlavně to stále nepřestávalo a já absolutně netušil, co se děje. Okamžitě se mi vybavily zprávy typu „Při banální operaci došlo k úmrtí“, „Nečekaný kolaps sportovce“, „Fotbalista zkolaboval na trávníku“..

Ten pocit absolutní hrůzy a bezmoci nezapomenu do konce života. A následné myšlenky na to, že už nikdy nepolíbím svou ženu, ale hlavně že nikdy neuvidím naši malou, tehdy ještě ani ne dvouměsíční miminko, vyrůstat..... ještě teď se mi rozbuší srdce, když na to vzpomínám.

Tento zážitek ovlivnil mou osobnost, naštěstí v pozitivním slova smyslu, začal jsem si vážit drobností, přestal řešit nedůležité nesmysly a změnilo se i uspořádání priorit. Paradoxně jsem za tuto zkušenost vděčný, ale zažít už to nechci nikdy.

Upravil/a: quentos

Když mi doktoři řekli,že bude dcerky nemoc nevyléčitelná. Naštěstí se to nesplnilo.

1. To ráno jsem se jako obyčejně probudil a instinktivně šáhnul na lištu u postele. Kapl jsem si do oka a pak jsem se mohl bolestí zbláznit! Vyletěl jsem jako šíp k umyvadlu a vyplachoval vodou. Měl jsem strašný strach, že mi ty kapky do nosu, které jsem den předtím bez přemýšlení postavil vedle očních kapek u postele vypálí oči. Oko bylo zarudlé a pálilo. Viděl jsem na něj rozmazaně. Dál jsem vyplachoval a čekal na nejhorší. Když se to jakž takž vypláchlo, tak jsem nakapal Ocuflash, který má protizánětlivé účinky a kapu jej někdy při podrážděných očích, abych se vyvaroval zánětů spojivek. Šel jsem ještě na hodinu spát a nešlo mi usnout. Oko stále pálilo a já už přemýšlel, jaký bude život ala Jan Žižka s jedním okem. Pálení postupně ustupovalo, a když jsem se pak probudil, tak už jsem ani neviděl moc zamlženě. Během dne se upravila ostrost a vše se vrátilo do normálu.
2. Byl u nás známý na návštěvě. Dostal žízeň, a tak poprosil o pití. Ptám se ho: „Chceš jen vodu?“ A on: „Kdyžtak i šťávu“. Sáhnul jsem po ní. A dávám mu to. On to brzo vyprsknul. Sklenice mu pěnila. Říká cos mi to dal? Já se podívám a uvědomím si, že jsem mu tam dal čistič na nádobí, co měl na sobě obrázek ostružin. Máme jej totiž vedle šťávy a já šťávu normálně nepiju, a tak jsem to neřešil. On si si strčil hned prsty do krku a zkoušel to zvracet. Něco vydávil. Já se cítil děsně. Říkám mu: „Vypláchni si pusu vodou a vyplivni,“ ale on to spolkl. Citil jsem se hrozně a bezmocně. Bylo mu prej divně, ale neměl nějaké velké bolesti. Druhý den ráno byla nálada na bodu mrazu a on předčasně odjel domů. Při příští návštěvě už to bylo lepší a on prohodil, že mu to alespoň vykartáčovalo střeva. Nevím, co tím myslel, ale radši o tom moc nepřemýšlím.
3. Jako malému se mi po cestě z obchodu kolem autobusové zastávky zapletla tkanička od bot do kola a já ztratil rovnováhu. Padnul jsem bokem na silnici a zrovna mi těsně vedle hlavy projel autobus. Jet o kus bliž do silnice, tak bych tu asi nic teď nepsal. Byla by to smrt, kterou bych nepřál nikomu.

Upravil/a: quentos

Báli o sebe? Protože jinak se soustavně bojím o své potomky, a to i ve snu. O sebe jsem se naposled bála, když mě chytl poslední žlučníkový záchvat a asi stejně na operačním sále před narkózou, zda se probudím… Z puberty mám zážitek, kdy jsem uvízla ve výtahu (12–13 let), přes to, že netrpím klaustrofobii, tak jsem po nějaké době hodně křičela, tloukla na dveře, brečla a volala o pomoc, že nechci umřít… Stydím se za to dodnes.

Upravil/a: quentos

Těsně před vyslyšením výsledku mojí maturitní zkoušky.

Hrozně jsem se bála v okamžik, kdy se rozhodovalo o mé svobodě.

Upravil/a: quentos

Přiznávám se bez mučení, že jsem se nejvíc bál právě toho už 21. srpna 1968, když po z legrace avizovaném nočním poplachu prý poprvé hlášeným sirénou, po vyděšeném vyběhnutí našeho poddůstojníka, který v tu chvíli vůbec netušil, o co jde, a po chvíli čekání na zprávu, cože se to vlastně děje, a že nás napadli Rusové, mi bylo jasné, že začala třetí světová válka!!
Vůbec jsem nevěděl, kam půjdeme, byli jsme v plné polní, rozdávali nám samopaly, a jestli se vůbec ještě živi vrátíme a kam. Napětí bylo k prasknutí!!
Asi po dvou hodinách a neustálých chytání informací jsme dostali příkaz zůstat v kasárnách v pokojích, protože i vjezd do kasáren už byl zablokován ruskými vojáky a jejich náklaďákem…
A já se strašně bál o rodiče, o sourozence a příbuzné, o všechny ty lidičky, které jsem znal i neznal. Padne-li na vás tíha rozhoření války, máte najednou strach o celý svět kolem sebe, i o sebe samého, zvlášť když jste čerstvě na vojně. Navíc nám tehdy přišlo zcela nelogické, že by nás mohli náhle okupovat ti, kterým jsme léta říkali bratři!
Ještě před nástupem na tu vojenskou presenční službu bylo cítit jakési politické napětí, které se pak řešilo i v Bratislavě… Ale že budeme takto ozbrojeně napadeni svými bratrskými armádami, to nečekal opravdu snad nikdo!!!
Dodnes mám husí kůži a vtláčejí se mi slzy do očí, když si vzpomenu na po třiadvaceti letech míru opětovné volání Československého rozhlasu o pomoc proti okupačním vojskům.
A my nemohli nikam! Ani jim pomoci!! Naštěstí po pár dnech bylo jasné nám i ruským vojákům, že je něco špatně. Když jsme pak ta vystrašená a vyhladovělá mláďata ve vojenském, mladší ještě o rok o dva než my devatenáctiletí, viděli denně u našich oken, brzy jsme s nimi komunikovali naší lámanou ruštinou, kterou nás učili ve školách. A oni pochopili, že my nejsme ti, které mají snad zabíjet.
Nešlo se na ně jen tak dívat, jak byli zubožení, nosili jsme jim patky chleba, rohlíky ze snídaně, konzervy, které jsme dostávaly do služeb… Normální kluk nikdy nenechá jiného normálního kluka naholičkách! A je jedno, jestli je to Čech, Slovák, Tatar, Polák, Rumun, Němec, Francouz nebo Rus… Bílej, žlutej, rudej nebo černej… Pořád je to přece kluk, jako jsem já nebo kterejkoliv jinej!!
Nesměli s náma příliš mluvit, ale očima moc děkovali. Byli jsme fakt rádi, že se konflikt už dál nerozvíjel. Rozhodně patří i posmrtný dík generálovi Ludvíku Svobodovi, že přijal možnost jiného řešení. To, že to pak Husák začal deformovat posvém, už je „jiná válka“…
Vlastík

Upravil/a: vlasecc

když jsem se bál poprvé, tak to bylo asi před 16 lety, když do mé kanceláře vtrhli 2 hnusně namasírovaní borci a oznámili mě, že jsou mafie a pak mě dal k hlavě kvéra..pak jasně a stručně oznámil, že přebírají mou firmu!!!..dopadlo to jak to dopadlo, ale strach mám do dnes!!!..po druhý to bylo v srpnu/2010, když bylo krupobití a kroupa byla veliká jak dvojitý tenisák..měl jsem jich plný byt a nemělo to konce..ráno byla na zahradě ještě 30 cm vrstva těch koulí :-/

Mela jsem uz vice zazitku s paranolmalnimi jevy,a podotykam,ze jsem casto u toho nebyla jen ja sama ,nevyvolavalo to vsak ve mne az takovy strach,jako udalost,kterou jsem zazila nekdy pred skoro 2 mesici ;v noci jsem se probudila a uvidela pruhlednou muzskou postavu stojici ve dverich do meho pokoje a pozorujic me,mela jsem pocit,ze z ni cisi zlo,ktereho se do dneska nemohu zbavit ,ale jako kdyby ten nekdo zjistil,ze ho vidim,rozplynul se -byl pryc ! A tak svitim noc co noc,,a aby se to me „bani“ jeste umocnilo,pred 14 dny mi vlezl pres balkon ze sousedni terasy jakysi zlodej,evidentne hledal penize,ktere nemohl najit,jsem duchodkyne se zivotnim minimem a vypomaham z nej i dceri,ktera je sama se dvema detma..,mela jsem zprehazeny veskere osobni veci,ulomene dvere a suplik od skrini-pradlo,doklady a na koberci v mistnosti lezely 3 cigaretove nedopalky a sirky. (Volat policii nemelo smysl „-nezabezpecila jsem byt,“..vetrala jsem dvermi na balkon,mam tezkou srdecni vadu a potrebuji vzduch..). navic mi zacali ,nevim kdo,hazet na balkon cigaretove nedopalky,ze se bojim,ze uhorim za ziva,ci zemru na nemocne srdce ,kdyz se bojim vetrat – takze se opravdu hodne ,ale hodne moc bojim,a tech zlych lidi vice nez duchu…

Vzpomínám si na tři příhody nejhorší.
První se odehrála dávno, když jsem byl ještě kluk. Otec, co by střední rolník , moc do JZD nechtěl. Po -domluvách ho přesvědčily- a za odměnu mu dali funkci předsedy, to proto, že nebylo ani čím zasít. Tenkrát několik lidí dalo dohromady pár pytlů obilí s tím, že po sklizni si je zase vezmou domů. Dobrák se vždy najde, jednou, když jsem přišel ze školy domů, před barákem tatraplán, doma dva pánové v kožených kabátech a zrovna otce vedli ven. Přišel až druhý den, celou noc ho vyslýchali a málem ho zavřeli jako kulaka. Moc jsem se o něho bál.
Druhá. Nové auto, 19 let, všude plno sněhu. Jedu s práce a musím v lese předjet v plné rychlosti auto s dřevem. Ve chvíli, kdy jsem vedle něj vjedu levým kolem do rozhrnutého sněhu na krajnici, chytám smyk a letím na auto. Takhle se to opakuje snad třikrát, až ten dobrý člověk zpomalí , já vyletím před něj a smyk rovnám. Přijedu po kilometru domů a totálně se rozsypu. Tam mohl být můj křížek.
Třetí. Rok 1968, srpen. Pracuji ve středu města a večer musím jít na vlak. Ulice liduprázdné, protože jimi projíždí obrněný transportér, v otevřeném poklopu stojí voják, v ruce samopal a míří na okna a vše co se pohne. Napojí se na mně a doprovází mně celé dva kilometry k nádraží. Jsem strachy propocený. Stačilo zakopnout a nebyl jsem.

Když mi po zpackanem porodu umíral syn.Nebojte, dobře to dopadlo