Kepler
Mně teda skákání do řeči pěkně vytáčí. Zpravidla se důrazně
ozvu, ať mi aspoň umožní dokončit větu.
Speed77
Takový člověk si to neuvědomuje. Chce toho říct co nejvíc najednou a
myslí jen na sebe, nejde mu o rozhovor, ale o to se vymluvit.
Většinou jen přikyvuji a nechám ho/ji se vymluvit. Pak záleží na tom
s kým mluvím a jaká je situace, takže buď pak na to nějak navážu, něco
řeknu, otočím rozhovor jinam nebo se něco zaptám anebo už neříkám nic.
Nejvíc nenaštve, že ten druhý stále mluví, ale horší je, když tě na
chvíli pustí k řeči (zamlčí se, dá si malinkatou pauzu), ale hned pak ti
do toho skočí, nenechá tě domluvit, třeba udělá jen takové souhlasné
zabručení, ze kterého je ti jasné, že tě vůbec nevnímal, ale stále
přemýšlel nad svým (nad svou vlastní konverzací) a hned pokračuje ve své
„samomluvě s druhou osobou.“ Tak jen přikyvuji a neříkám vůbec nic
ani když už opravdu domluví. Člověk se potřebuje vymluvit, ale neumí
konverzovat a je (často nevědomky) sobecký. Tak je lepší ho nechat vymluvit
anebo když se ti s ním nechce „hovořit“ (respektive ho poslouchat), tak
se můžeš omluvit a ukončit to.
Někdy chce takový člověk říct jen něco „senzančního“ a to si
vyžaduje, aby mluvil jenom on (protože to jinak neumí aje do toho tématu
zaujatý), chce prostě ohromit druhou stranu a celé si to odvyprávět,
vypovídat se, byť vyslyšen a podobně. Někdy když takový člověk
dovypráví ten svůj „příběh,“ tak už pak konverzuje normálně a
nechá tě i reagovat a dokonce i mluvit.
Upravil/a: Speed77
zjentek
Je štěstí, pokud narazíme na někoho, komu nemusíme skákat
do řeči.