Stalo se vám někdy, že jste si mysleli, že něco říkáte pouze v duchu, ale řekli jste to nahlas?

Jasně…
😉
Občas přemýšlím nahlas – doma je to OK, ale ´mezi lidma´ občas sklízím podezřívavé pohledy…
___
Ovšem – to je houbeles proti jedné příhodě ´z kdysa´ – v dobách, kdy HF ještě nebylo až tak obvyklé jsem vyřizoval telefon – na ulici, v dešti – a su zvyklý u telefonování chodit, jenže opodál byl výkop, takže jsem přecházel jen tak tři kroky tam, tři kroky zpět (v dešti, chodí sem-tam, něco si k tomu mrmlá…).
Tím jsem zaujal náhodnou okolojdoucí chodkyni tak, že do toho výkopu málem zahučela ona..
😉

Ale ano. Jednou jsem manželce chtěl říct, že uvařila výbornou večeři a přitom jsem ji řekl: ty krávo, zkazila si mi celý život!
Ne ještě se mi to nestalo!
P.S. Berte to jako vtip. 🙂

Jejda, kolikrát!! 🙂 Doma si průběžně povídám pro sebe nahlas a kolikrát mi něco uteče z pusy i na veřejné ulici ve městě. Většinou jsou to nadávky na masy lidí, na lidi, kteří mi náhle vlezou bez omluvy do cesty třeba v Obchodním centru nebo na MHD atp.

V prípade, že si poviem „pozor, toto nesmiem povedať“ tak v zmysle Murphyho zákonov, práve toto poviem. Preto som sa naučila, tak ako „Dalibora nouze naučila na husle hrát“, že nesmiem myslieť na to, čo nechcem povedať, ale na to, čo chcem povedať.