Proč se ve středověku zobrazoval Bůh jako stařík? Není zobrazování Boha jako člověka v Bibli nějak upraveno/zakázáno?

V každé době, tedy i ve Středověku. protože to tak někdo chtěl, někomu se to líbilo/hodulo.

Modloslužba
„Zákaz modloslužby pramení z přikázání starozákonního Desatera („Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí […]“ Exodus 20,1–26). „„Přikázání židovské Bible potom zakazují modloslužebné praktiky pohanů v té době žijících mezi Židy…..“
„Bible neobsahuje žádnou přesnou definici modloslužby, spíše seznam přikázání na toto téma, která byla často psána v rozličném historickém období jako reakce na soudobé dění. „
https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Modloslu%C5%BE­ba

Lidem je sympatické zobrazovat všemohoucího boha/Boha jako staršího, protože starší muž – kmet – je spojován s moudrostí, se seniorátem, se zkušenostmi a podobně a tak i třeba vševědoucnost pro tuto podobu lépe sedí, alespoň pro některé lidi. I když to třeba není správné vyobrazení. Křesťanský Bůh (i jiní) je však popisován spíš jako duch, nehmotná forma, spíš síla, entita ve významu všudypřítomnosti, něco co si člověk nedokáže představit a co nemá přímo fyzickou (humanoidní) podobu (na druhou stranu zase „Bůh stvořil člověka k obrazu svému“). Jeho podoba však byla předmětem sporů – ve všech abrahámovských nábožensvích.

Vem si třeba i Dia – on jako i jiní další bohové jsou popisováni jako věčně mladí, nesmrtelní, všemocní,…, přesto jsou (hlavně dnes a posledních pár století) všude zobrazováni stejně jako křeštanský Bůh, tedy starší, bělovlasí, s vráskami atd. Totéž Poseidón, Hádés a jiní. Jedná se hlavně o bohy/Boha, kteří jsou bráni jako starší (v monoteismu jich víc není, ale vztahuje se to i něj); je to starší generace nebo prostě bůh-otec. A když je někdo otcem nebo dědem a má dospělé potomky, tak si běžný člověk nepředstaví někoho mladého (dokonce ani v případě boha – i když by tomu tak mělo být, třeba ve starověku je Zeus snad všude vyobrazen jako mladý). Křesťanský Bůh není vyloženě (doslovným) otcem – možná pro Ježíše – ale i tak se bere jako takový „starý muž/otec“.
Někdo kdo je starý jako sám čas (nebo starší) – ať už křesťanský bůh nebo jiný – tak ho plno lidí bere prostě jako starého. ;) A on/i vlastně jsou, i když jsou spíš věční a čas se na ně tak úplně nevztahuje… Je to zkrátka věc té spojitosti s moudrrým dědečkem/kmetem, takový starý filozof, mudrc, stařešina, hlava (rodu, státu), sudí,… Šediny nebo bílé (dlouhé) vlasy zkráka rovná se v očích lidí jako moudrost, vyspělost atd. Takový bůh/Bů navíc musí být symbolem mužnosti, vůdcovství a síly, takže musí mít vousy a musí být trochu starší, mít nějaký ten věk a rysy stáří – to mu ještě dodá na váženosti.
Vyjímkou je třeba Ódin – protože ten má mít skutečně podobu starce.

Upravil/a: Disraeli

Musel bys si udělat psychologickou profilaci průměrného středověkého člověka.

Průměrný středověký člověk byl negramotný, nežil nijak extra dlouho, řekněme, že šedesátka byla, jako dneska osmdesátka (bohatí na tom byli jinak) a žil z pověr. On se, vlastně, od průměrného dnešního člověka příliš nelišil, až na tu gramotnost a „hloubku“ té pověrčivosti. Takže rozdíl byl, dejme tomu, v tom, že jestliže dneska přejde přes cestu černá kočka, tak spousta lidí se ozve, něco se smůlou, nějaké ty extrémně úzkostné typy z toho můžou i něco „dělat“, ale tím to asi končí. Středověký člověk by byl s to tu kočku zabít, jenom aby tu cestu nestačila přejít, a když by se nezadařilo, kot by přešel a utekl, tak by šel za farářem, donesl mu mouku, nebo, co já vím, med, jenom aby ho zaříkal, vykropil a odsloužil proti té kočce mši (nebo tak něco).

Tomu odpovídala i forma a způsob cellebrace středověké mše: byla ryze klerikální, prakticky celá potichu, ideálně za letnýřem, a vrcholem pro prosté věřící nebylo offertorium, leč elevatio. Konec konců, elevace je ryze středověký konstrukt, poprvé je doložena u pařížského biskupa Odona ze Sully (1196 – 1208) a přesně odpovídala mystickému, na gesta a symboly náročnému, středověkému pojetí víry. Středověcí lidé většinou nepřijímali, respektive přijímali velice zřídka; nebylo až tak výjimečné, že měli první svaté přijímání, a pak přijímali až s posledním pomazáním. Takže, středobodem mše pro ně bylo pozdvihování. Ve městech, včetně Prahy, byli „blázni“, kteří přebíhali z kostela do kostela jenom proto, aby uviděli co nejvíc těch „Kristů“, protože věřili v nějakou mystickou, magickou, moc té „čerstvě“ proměněné hostie. Taky z té doby je zvyk pečení velkých, kněžských, hostií.

Postavení církve a úloha víry ve společnosti byly diametrálně odlišné od současnosti. Na křesťanství stála a padal, někde i relativně křehká, legitimita panovníka před jeho vazaly a legitimita lenních pánů u poddaných. Všecko to bylo „z Boží vůle“, a do všeho – nějak, většinou nepřímo – kafrala církev. Utužovat v lidech víru byl státní zájem, protože na víře stálo to, jestli zítra bude král králem, vévoda vévodou a markrabě markrabětem. Samozřejmě, nevěřící lidé jsou v každé společnosti, ale ve středověku jich bylo opravdu, opravdu málo, zdánlivě paradoxně byli když už, tak mezi klérem, protože clerus byla jediná vzdělávaná vrstva společnosti. Nebavíme se o běžných farářích, seminárium zavádí až Sněm Tridentský, středověcí faráři byli, často, podobně gramotní, jako jejich „ovce“, prcýři nevídaní, ale drželi se fary, protože s ní bylo spojeno obročí. Ne, bavíme se o mniších a vyšším kléru, biskupech. Ale obecně byla víra, jako taková, brána jako factum naprosto stejně jako, že přes den svítí slunce, a v noci měsíc.

Takže měli všichni objektivní, materiální, zájem víru v lidech utužovat. Ono se ani nebylo moc potřeba snažit: dnešní průměrný katholík je s to jehovistickým „věrozvěstům“ říct, že oni tomu nerozumí, čemu věří, že mají dojít na faru, a pan farář jim to vysvětlí, čemu věří! 🙂 Středověký člověk byl na tom ještě hůř. Ta víra byla dětinská, pověrečná. Farář, sám kujebák nevídaný, držel homilii o čistotě, nebo farář, sám ověšený zlatem, držel homilii o chudobě, no a když v těch homiliích nezapomněl barvitě vylíčit ty „rarachy“ a rozličné ty způsoby tejrání, které se hříšníkům dostane, když se neobrátí a nebudou se kát, a do toho ještě na kazatelně, třeba, chrastil řetězem, tak nejen, že se nějak víc chodili mužici zpovídat a přinášeli „dary“ na kostel a faru, ale jejich víra se tím paradoxně utužovala. Protože víra v 99% stojí na strachu.

Vzdělávání věřících laiků zavádí, opět, až Sněm Tridentský. Právě proto vzniká první katechismus (Catechismus ex decreto Concilii Tridentini), který byl pro správce duchovní, aby se oni vzdělali, a pak vzdělávali „ovce“. Jenže, to se nikdy nerealisovalo. Čas od času se taková, „bohulibá“, snaha zase projevila (napadá mne například Pius X.), ale nikdy nerealisovala.

Ve středověku se s tím nikdo moc nepáral: mužici byli vzděláváni kázáním. Taky proto mešní řád gregoriánského rithu neobsahuje část s přijímáním věřících, tu najde cellebrant v římském rituálu, protože ve středověku (a až do baroku) většinou přijímali mužici až po mši: kdyby jim „rozdal chleba“ hned po tom, jak jim „ukázal Krista“, tak by je pak nikdo neudržel v kostele do konce mše!

No a protože byli pověrčiví, poťouchlí a ve věcech víry líní, tak se na ně působilo, krom hudby, visuálně: velký kostel, co nejvyšší. V tom přítmí, sošky různých těch svatých, co se tváří, jak to známe dodnes, zlaté a stříbrné casule kléru atp.

Proč se, pořád, Ješua ben Josef vyobrazuje jako úzkostný, nedokrmený a depresivní chcípák, když to byl – i podle kanonických evangelií – tesař, který vypráskal z chrámu prodavače? Proč se jeho matka Marie kreslí s výrazem, jak „svatá dala nevěděla komu“, když to, podle všeho, byla silná žena? Protože to odpovídá přání dětinských povah věřících. To samé Bůh Otec. Gospodin: to je dědek, ne, když už kecal do Mojšeho na poušti. Tak?

Kánon posvátných písmen není takovým pramenem víry, jak si všelidově lidé představují. Křesťanství není náboženství knihy, jako judaismus, nebo islám, je náboženství živého evangelia, ústně předávané tradice. Ano, kánon posvátných písem je jeden z pramenů víry, ale je rovnocenný tradici.

Zobrazování Boha je zakázáno Israelitům Gospodinem skrze Mojšeho smlouvu. Takže ano, je to i v desateru.

Ovšem, křesťanství je, ze své podstaty, absolutně antijudaistickým (a ajudaistickým) náboženstvím. To, že součástí křesťanského kánonu je i kánon Israelitů, je, s největší pravděpodobností, umělý konstrukt, prvotní křesťané s Tenachem nic moc neměli.

Na křesťanství je všecko naopak: rabínské texty nepřipouští jiného mesiáše, než takového, který vyvede Israelity zpátky do Israele, a který obnoví to, co bylo. „Zemřel za nás, za naše hříchy“, je pro Israelity nesmyslné. Představa mesiáše jako syna božího & božská trojice!? Modloslužba, i u gojimů, ne tak u Israelitů.

Já to vím, protože jsem nebyl líný si pročíst nějaký překlad Thóry Israelitů, nebyl jsem líný si to porovnat s originálem a nebyl jsem líný si otevřít nějakou „aplikaci“, která mi ke každé té části Thóry vyhodila seznam pasáží z Talmudu.

Veškeré překlady Thóry, které jsou česky, tak jsou buďto z Vulgáty, nebo ovlivněné Vulgátou (Bible Svatováclavská, Bible Pražská, ekumenický překlad, Jeruzalémská Bible atp.), nebo jsou to protestantské překlady (Bible Kralická, Biblia Gdańska), takže překlad „kolegové policie už na tom pracuje“ a „nebudeš koupat kozelce v mléce máteře jeho“. V každém případě, křesťanský překlad vychází z křesťanského nazírání na tu Thóru, Talmud neznaje. Takže, pokud si i někdo dá tu práci a přečte si Thóru, a i kdyby si dal tu práci a přečetl si jí ve Vulgátě, což je asi nejméně zkreslený a pokřivený překlad, ta pořád ten obraz Thóry bude diametrálně odlišný od originálu, a od toho, jak na to pohlíží ti, kteří jí „udělali“: Israelité.

Proto, taky, v katholickém desateru zákaz zobrazování Boha není. Není, protože Tradice řekla, že neplatí. Hotovo.

Aký „stařík“? Nikde nie je uvádzaný Boží vek. Jednoducho stvárňuje sa staro podľa predstáv, že len ten, kto má za sebou skúsenosti vekov (to už samé hovorí, že to nemôže byť mladík) dokáže vytvoriť Nový svet a nové tvorstvo. Z hľadiska Večnosti to môže byť stále ešte mladík, mladica, či dokonca malé dieťa (kto pozná vek a pohlavie Boha?) ktorého hra stvorila Zem a Človeka. Ale z pohľadu krátkeho ľudského života (z pohľadu Večnosti menej ako mžik oka) je to starec kláňajúci svoju šedivú hlavu k maličkej vesmírnej guľke Zem aby videl svoje Dielo stvorenia.

Ve starém zákoně je zobrazování Boha opravdu zakázáno, ale je to právě z důvodu rizika tehdy všeobecně rozšířené modloslužby. Že by se to snadno mohlo zvrhnout. Ježíš říká, že Boží ctitelé ho uctívají v duchu a pravdě. Ve středověku už bylo myšlení lidí jinak formované a Bůh byl bez nějakých zvláštních rizik běžně zobrazován. Podoba staříka se sama nabízí, každý věřící to bere s nadhledem.