annas

Děti musí dobře rozlišit tvrdé a měkké souhlasky. Po r se píše v českých slovech y, jde o tvrdou souhlásku. Ve středním rodu se nerozlišuje životnost jako u rodu mužského.

Skloňování úterý souvisí s historickým vývojem. Úterý vzniklo z tvaru vterý – číslovka. ., Který? V pořadí druhý, tedy úterý . To se skloňovalo jako který. Později se úterý stalo podstatným jménem stejně jako byl outerek, později úterek atd.

Protože existovalo skloňování kmenové, došlo ke změnám ve skloňování, také se změnily některé tvary (pradlí = pradlena atd) , vzory zanikly atd. Např. vzor stavení se skloňoval takto: staveního, uhlího atd. Tak „dopadlo“ i úterý. Ze skloňování adjektivního (podle příd. jmen) se přesunulo ke sloňování substantivnímu (podle podst, jmen). Později uvedené koncovky zanikly. Tato tendence nepronikla do spisovného jazyka, zůstala jen v nářečí.

O souhlásce „c“ se diskutuje, Dobrovský ji zřejmě chybně zařadil mezi měkké souhlásky, jak uvádějí jazykovědci, takže se psalo všude i, kromě cizích slov. Jenže současní jazykovědci "c " uvádějí spíš jako obojetné, proto se dodržuje vzor hrady – tácy., ale berou spíš jako výjimku.
–
PČP uvádějí:
Při skloňování slov končících na c dochází často ke konfliktu principu měkkostního s principem morfologickým. Jinými slovy, střetává se pravidlo stanovující, že bychom po c měli psát měkké i, s tím, že koncovka určitého pádu je -y

Kodifikace je v tomto ohledu nepravidelná. Ve většině případů považuje za správné původní pádovou koncovku -y uvést do souladu s měkkostním principem a psát -i – například bychom tak měli psát Frantovy skici, album Jarka Nohavici, hospoda U Venci, kniha Danici Hujerové, cesta do Subotici apod.

Výjimkou jsou však podstatná jména mužského rodu neživotného skloňování podle vzoru hrad (např. tác, kibuc, punc, hec, kec a další), u nichž zůstává koncovka -y zachována – píšeme tak tácy, kibucy, puncy, kecy, hecy atd.

http://priruc­ka.ujc.cas.cz/?id=102

arygnoc

rito, rizoto, riziko, varianta, fritovat, iritovat, teritorium, …