Proč se nechováme, jak by ostatní chtěli? Není to vše jen o tom přizpůsobit se ostatním a zapomenout na originalitu?

Potlačováni originality, vyjímečnosti osobnosti, kreativity a individuality… v tom byli komunisti mistři. A kdo se tak choval, neměl zde místo.

Jedna moudrost praví: chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se oni chovali k tobě. Jenže většina lidí (ke své škodě) na to háže bobek. Originální můžeš být i tak a násilně se přizpůsobovat nemusíš. Příklad: jdeš s prázdným dvoukolákem a potkáš bábu chromajzlici – sousedku od vedle, která se plahočí se dvěma těžkýma taškama a ještě s ruksakem na zádech. Tak ta zavazadla nahážeš do dvoukoláku, bábu posadíš navrch a jedééém!

Protože jsme každej jinej. Kéž by se všichni a všechno chovalo, tak jak bych chtěl já!

Chování je o tom, jak kdo byl vychován, ale nejde jen o výchovu. Největší blbost je, zapadnout do společnosti a své ego nechat před dveřmi.
Já jsem já a hotovo. Ať se to komu líbí nebo nelíbí. Fakt nejhorší je harmonicky bučet ze stádem.

To je divná otázka. Tak pokud řešíš, proč se NECHOVÁME, jak by chtěli ostatní, tak proč jedním dechem řešíš tu druhou otázku? Přece pokud kálím na to, co by ostatní chtěli, tak jsem originální dost, ne?

Co třeba Anička „Dajdou“? Vzpomeňme. Ta BYLA SVÁ! (Což mě navádí na myšlenku, jestli bych v ohledu k potlačování originality volil raději zase komanče, jak správně upozorňuje Estoňan, anebo demokracii a tím pádem i více uvřískaných Aniček tvl, který nedostaneš ze scény, i kdyby je člověk na kolenou prosili o úctu k němu. Můžu zpívat? No tak já budu tywoe a běda tomu, kdo se mně postaví do cesty!)