Proč podle vás dnešní mladé ženy inklinují politicky silně doleva, dokonce někdy až k socialismu?

Takový nesmysl jsi se dozvěděl kde? Nebyl by nějaký odkaz?

Já vidím i ženy na pravici. Např. Zuzanu Majerovou. Nezvou je příliš do veřejnoprávních medií. Stejně doleva tíhnou mladí muži s mladou rodinou doma: v práci úspěšní, manažeři, kteří hltají levicový mainstream, ale myslí si o sobě, jak jsou v obraze. Jsou kdykoliv připraveni školit své zkušené a zkoušené rodiče, kteří vidí, jak svět kolem pádí doleva, a státní aparát a jeho vliv mohutní.
Je těžké, aby se v ultralevicové EU zrodila pravice, ledaže ultralevice přepálí ty regulace, centralizaci moci, přerozdělování.

To a priori nesouvisí s pohlavím.

Každý člověk je, více či méně, determinován nějakým kognitivním zkreslením – kulturou, ve které vyrostl, předsudky, vědomými i nevědomými úsudky, které pramení z toho, čím si v životě prošel, jak se s tím ne/vypořádal a jaká ponaučení si z toho ne/vzal pro futuro, no a jaká opatření ne/přijal, aby se to v budoucnu ne/opakovalo.

To, nakolik a jak je determinován, souvisí se spoustou proměnných: jestli usuzuje primárně na základě cítění, nebo myšlení. Zda-li, a nakolik, si prožil ontologickou nouzi. Jestli prožil, někdy v životě, něco jako Weischedelův frontový zážitek, a jestliže prožil něco, jako Weischedelův frontový zážitek, jestli si z toho vůbec něco vzal, protože promarnit lze jakoukoli příležitost.

Faktem, který je vcelku lehce odpozorovatelný z reakce mas na objektivní události (musulmani & islámský stát, respektive spíše propaganda kolem toho celého, ta choroba, Ukrajina & RF etc. etc.) je, že většina lidí je na tom, v tomto směru, velice špatně.

Dnešní člověk zná, většinou, pouze ontickou nouzi. Zatímco naši předkové byli na ontologickou nouzi přirozeně a kontinuálně připravování od dítěte, protože sousedům umřela babička, babička umřela doma, její mrtvola ležela doma, u hlavy svíce, svíčkové báby se tam chodily modlit rosarium, pak se sešli chlapi i báby, chlapi dali umrlce do truhly, truhlu na máry, přišel farář s ministranty, průvodem odnesli babičku do kostela, odsloužila se missa requiem, a pak babičku odnesli do hrobu. Minimálně byly v každém baráku kury, kočky, nějaký ten pes, sterilisovat / kastrovat se nesterilisovalo, ani nekastrovalo, takže dítě vidělo, sem tam, umřít koťátko, pejska, štěňátko atp. To dnes chybí: žijeme obecně o něco déle (arciť to není o tolik, jak si to lakují na růžovo všelidové představy), moderní medicína je s to „rozchodit“ i někoho, kdo by byl, dříve, dávno tuhý, jako žádný druhý. Staří lidé jsou „uklízení“ do starobinců (a nemusí to být nezbytně nutně v negativním slova smyslu), a i když nejsou, tak když hrozí, že by umřeli doma, tak je RZS doveze do nemocnice a umřou tam, většinou. Rodiny jsou menší, soužití generací není tak obvyklé, dětská mortalita minimální (dříve skoro každému umřel nějaký sourozenec v dětském věku). Smrt se – zdánlivě – vytratila z našeho života.

Do toho žijeme v nějaké illusi, že ta naše „slavná“ technika a úroveň našeho poznání je na takové úrovni, že si poradí prakticky se vším. Není a neporadí. Ale lidé to nevědí.

Do toho žijeme v době zážitkové (nikoli prožitkové, mezi zážitkem a prožitkem je bytostná propast). Jak je ta naše společnost nastavena, tak lidé mají podvědomou potřebu vyhledávat zážitky, které vedou ke slasti. Pokud je někomu špatně, tak je špatný, protože „in“ je být šťastný a mít se dobře. Jsi nešťastný? Kup si tohle, jeď s námi do …, a budeš šťastný. Instantní řešení. Placaté myšlení. Plytké emoce.

To všechno vytváří „osobnosti“, které nežijí, oni žijí simulaci života. Bojí se selhání, bojí se bolesti, bojí se krisí (osobních i společenských), přitom to všecko k životu bytostně patří.

Ženské jsou, obecně, více usuzující primárně na základě cítění. Do toho mají větší hormonální nevyváženost, periodu, jedno s druhým. Vždy je to žena, kdo když se něco stane, tak se musí postarat o děti: je mnohem častější, že děti opustí otec (a založí si novou rodinu s novými dětmi), než matka. Dá se říci, že svým způsobem to mají ženské v životě mnohem těžší.

Lidé žijí v představě, že politici mohou něco změnit k lepšímu (na to jsou to Trotteli), že chtějí něco změnit k lepšímu (na to jsou to hovada), ergo, že tím, že dojdou k těm volbám a hodí lístek do urny, může nastat změna.

Ačkoli fakta ukazují poněkud něco jiného, většina lidí považuje egalitářství za spravedlivější a pro společnost prospěšnější. Socialisticky, komunisticky (ta hranice se dnes stírá) orientované strany jsou egalističtářštější, no tak volí je. Je jednodušší hledat problém a řešení u někoho, či něčeho, jiného, než u sebe sama. A je dokonale nepodstatné, je-li to b/Bůh/ové, politik, náboženský guru, nebo kdokoli jiný.

Takového věci se špatně paušalizují, ale ženy mají skutečně větší smysl pro spravedlosti a sociální cítění, takže mohou být trochu více vlevo. Ale především jsou více ve středu, možná s výjimkou těch nejmladších (tam jsou ale radikální i muži). Každpovádně ve středním věku je násobně víc radikálů mužů (pravicových i levicových) než žen.
P.S. Nemyslím, že by zrovna Adamová posouvala TOP09 doleva. Máte pro to nějaký důkaz? Zatím jsem zaznamenal, jak je obviňována z nesociálnosti a nesolidárnosti s chudšími a sociálně slabšími …

V jaké levo? Kde je levo? Žádné tady není, takže kam podle tebe inklinují ty „mladé ženy“?