Proč na etické otázky většinou neexistuje univerzální odpověď?

Jak je něco univerzální, tak to nestojí za nic. To je např. jako s univerzálním čističem, který pořádně nevyčistí nic. Jestliže má být odpověď na dotaz vyčerpávající, nemůže být univerzální.

Podle mě tahle otázka potvrzuje subjektivitu etiky. Tedy, že etika není objektivní a nejsou zde žádné přesně zakotvené morální normy, které prostě platí.
Obecně souhlasím s tím, o čem mluvil Schopenhauer, tedy že svět kolem nás vnímáme pouze svými smysly a nevidíme reálnou podstatu věcí kolem nás. Jakýsi obraz těchto věcí nám zprostředkovávají pouze naše smysly, ale jejich pravou podstatu nikdy nemusíme objevit. Takže si každý tvořím svou subjektivní realitu. Proč by tedy etika byla objektivní? Vždyť jakékoliv morální a etické normy jsou abstraktní, nereálné. Slouží k dobrým účelům, např. chránit zdraví a lidi kolem sebe, ale taky ke zlým, např. vymezit definici normality a pak ničit životní hodnoty všech, kteří do ní nezapadají (zdravím místní konzervativce 👋). V románu Terryho Pratchetta “Otec Prasátek” se Smrť ptal, zda by byla dotyčná osoba schopná mu ukázat ve vesmíru rozebraném na atomy jeden atom spravedlnosti, jeden atom morálky či dobra a zla.
Nejsem tedy přesvědčen o tom, že by etické principy mohli být objektivně-zakotvené, když se jedná pouze o abstraktní pojmy. Proto nelze také dát na etickou otázku univerzální odpověď – není.
Všechno jsou to abstraktní pojmy – etika, morálka…
Celkem etický nihilista, když to tak vidím.

Upravil/a: anonym