Proč jsou pesimističtí autoři často tak oblíbení?

Přikláněl bych se k tomu, že pesimistické knihy jsou spíše realistické a více odpovídají běžnému životu. Jako čtenář sci-fi uvedu příklad: díla sovětských autorů vesměs líčila budoucnost plnou krásných a charakterních lidí, všichni měli všechno, zkrátka společnost neměla chybu. Zato ta kapitalistická byla plná zmaru a beznaděje, plná násilí, bídy apod. Co víc odpovídá realitě? To se týkalo zlatého věku sci-fi, teď už se rozdíly stírají. Lidi už zkrátka nejsou ochotni nechat si mazat med kolem huby a nosit růžové brýle. Komu to nevyhovuje, dívá se na romantické telenovely, fantasy a čte detektivky, kdy je podouch vždy dopaden. Jen to už nebývá zahradník.

Pesimističtí autoři zažívají v poslední době velký nárust popularity, to je pravda. Bude to nejspíše tím, že nabízí uplně nový pohled na svět, at už ten náš nebo vymyšlený. Píšou více ze života a hlavně pro dospělé, takže v jejich dílech naivní konce čekat nemůžeme. Taky často píšou s nádechem sarkasmu a často se u nich objevují i vulgarismy a nespisovná slova. Prostě to lidi baví nic v tom nehledej.

Někdo má rád od pesimistů, někdo ne. Každý rád čte něco jiného.

Ako sa krásne číta o nešťastí iných, prežívame to spolu s nimi,aj si poplačeme, ale keď knihu zavrieme, vydýchneme si: „nás to obišlo“ (z rozhovoru s čitateľmi)

Protože optimismus je zřejmě určitá forma šílenství a z díla optimisty by tento předpoklad čišel mnohem intenzivněji, než ze samotnýho optimisty. Přece dílo šílence je atké strašlivější, než šílenec sám (i když třeba u Q. Tarrantina si nejsem tak úplně jistej).